Počátek léta roku 1986 jsem prožíval celkem v poklidu. Zbavil jsem se funkce velitele motostřelecké roty, byť za cenu, že se dočasně vrátím k velení četě. Dočasně, neboť jsem počítal s brzkým přeškolením a změnou ČVO na technický směr. To jsem ještě netušil, že to bude trvat skoro rok.
Chodil jsem v té době se svou budoucí ženou, užívali jsme si krásného počasí a vůbec to bylo tak docela fajn období. Někdy tehdy nás napadlo, že bychom mohli náš vztah prověřit nějakou dovolenou spojenou s cestováním. Mnozí jistě známe televizní film „Svatební cesta do Jiljí“ s Josefem Abrhámem a Libuší Šafránkovou. Tak ten nám byl takovou malou inspirací. Cesta to měla být dobrodružná, tedy ideálně zahraniční. Jako voják jsem samozřejmě nemohl vycestovat do kapitalistické ciziny, a tak nám zbyly na výběr jen státy socialistického tábora. Ono ani tam to nebylo zase tak jednoduché – do SSSR se smělo třeba jen na pozvání tamějšího občana. Chtěli jsme jet někam daleko, takže Bulharsko. Byl jsem v té době již majitelem osobního vozu Škoda 105L, tedy nikoliv přičiněním mým, ale mých prarodičů, kteří mi na něj přispěli měrou více než vrchovatou. Jak to ze svého skromného důchodu dokázali, dodnes nechápu.
Vyběhal jsem příslušná povolení, zajistil u evidenčáka a velitele praporu termín, očekávaje, že v červenci v klidu odcestujeme na 14 dní na jih. No, to by ale mým zaměstnavatelem nesměla být armáda. Zhruba tři týdny před plánovaným odjezdem jsem byl ustanoven velitelem pracovní skupiny a odvelen na výpomoc našemu zemědělství do Všerub, obce nedaleko Plzně. Nebýt blížícího se odjezdu na dovču, nijak by mi to nevadilo. Velitelem celé akce byl náčelník štábu 2. praporu, bezva chlap. Já už jsem v té době nebyl žádné „ucho“, slouže třetím rokem. To už jste na vojně docela stará máza. Velitel mi dal v podstatě volnou ruku v tom, jak si svou partu ohlídám a zorganizuji. Mně bylo zase jasné, co se po mně chce – splnění úkolů a žádný průser. Takže pohoda. Na starost jsem dostal partu asi dvaceti vojáků, vesměs příslušníků samostatných jednotek z praporů – vcelku rozumní kluci.
Hned na začátku jsem stanovil jasná pravidla: Žádné flákání v práci, po společné večeři ve stravovacím zařízení statku na jedno pivko do místní hospody, žádné večerní flákání po vsi. Jako bonus za splnění týdenních úkolů sud piva, který se vypije u ohně společně. A jak jsem řekl, tak se i dělo. Na kluky nebyly žádné stížnosti, naopak chvála. Ráno si je převzali zemědělci, já jsem si udělal papírování, občas zajel s výkazy na vedení statku a pohoda. V podstatě až do večera havaj. Hned druhý týden jsem si dovezl auto a na poslední týden i svoji drahou :). Dalo by se říct, taková předdovolená. Trošku mě jen znervózňovalo, že nemám pod kontrolou termín nástupu na skutečnou dovču. V kasárnách bych si to ohlídal, ale tady jsem byl bez spojení. Nakonec to ale klaplo a hned po této akci jsem nastoupil na řádnou dovolenou.
Cestu jsme započali u mých rodičů na Přeloučsku, které jsme předtím navštívili. Stopětka naložená stanem, nafukovačkami, oblečením. Také jsme vezli spoustu jídla v konzervách a plynový vařič. Dále kanystr s benzínem, který se ale musel spotřebovat, neboť se do některých zemí nesměl benzín mimo nádrž vozit. Jestli si dobře vzpomínám, jednalo se o Rumunsko i Bulharsko. Vyrazili jsme časně ráno a brzy se hodně oteplilo. Ve škodovce klimatizaci nahrazovala stažená okénka. Navigace tehdy žádná nebyla, tak nám musel stačit autoatlas a nepříliš podrobné mapy. Před námi zhruba 1900 km, v plánu dva noclehy někde na cestě v autě. Pochopitelně žádné mobily ani jiné vymoženosti. Na papíře stručný itinerář, toť vše. Dneska bych to takto vybaven nedal, ale byli jsme mladí, tak jsme to zvládali vcelku v pohodě.
Bohužel jsme si nepsali žádný deník, a tak už mám vzpomínky značně zastřeny. Dálnice byla jen u nás a myslím, že i kousek v Maďarsku, jinak se jelo po běžných silnicích. Někdy v horkém odpoledni jsme po krátkém průjezdu Slovenskem a Maďarskem dorazili k rumunským hranicím za maďarským městem Berettyóújfalu a dále jsme chtěli pokračovat na rumunskou Oradeu. Chtěli, ale rumunští celníci byli jiného názoru. Před hranicí se táhla několikakilometrová fronta aut, hlavně osobních – tehdy nebyla kamionová přeprava zdaleka tak rozšířená. Podle značek jsme zjistili, že se jedná hlavně o polské občany. Na ně měli rumunské orgány zřejmě nějak zvlášť spadeno, a tak se fronta téměř nepohybovala. Bylo vedro k zalknutí a my jsme se sunuli k přechodu doslova šnečím tempem. Čas se v tom horku neskutečně vlekl. K večeru, po několika hodinách, jsme se doplazili k celnímu odbavení a pasové kontrole. Rumuni nám prohlédli kufr auta, položili několik dotazů, zda vezeme zbraně, a po průjezdu dezinfekčním brodem jsme se konečně ocitli v Rumunsku. Kde jsme tu noc spali si nepamatuji, asi někde na poli v autě hned za hranicemi, protože jsme přechod opouštěli už za tmy.
Malinko odbočím. V té době byl při cestách do lido-demo států problém s tankováním. Zatímco v NDR a myslím i v Maďarsku to fungovalo jako u nás, v Rumunsku a Bulharsku musel cizinec platit speciálními poukázkami, tzv. talony. Ty bulharské se nám podařilo koupit už u nás, ale s rumunskými byl nějaký problém. Nakonec jsme se ale nechali ukolébat informacemi z dostupných zdrojů, že v Rumunsku lze talony koupit v cestovních kancelářích, na hraničních přechodech, případně i ve směnárnách v hotelech. Opatřili jsme si tedy před cestou dostatek tamní měny (lei) a plánovali nákup někde v Rumunsku. Přechod jsme vypustili, tam jsme si užili nervů dost, navíc jsme před hranicí doplnili nádrž ještě z kanystru téměř doplna. Byli jsme tedy v klidu.
Ráno jsme pokračovali v cestě Rumunskem. Byla to v té době na naše poměry vcelku zaostalá země, hlavně venkov připomínal ten náš tak před sto lety. Občas prašná cesta, běžně krávy a ovce na vozovce, vozíky tažené koňmi – prostě romantika. Trošku protivné byly cikánské děti, které postávajíce u cesty loudily žvýkačky a jiné pamlsky, pořváváním „gumy, gumy.“ Zpočátku jsme občas něco dali, ale pak nám prebendy došly a vzteklá děcka, která jsme při míjení neuspokojili, po nás metala kameny – měli jsme co ujíždět.
V Sibiu jsme se rozhodli nakoupit ty talony na benzin a natankovat někde cestou. Udělali jsme tedy pauzu a v recepci hotelu za téměř všechny rumunské peníze pořídili talony – počítali jsme i s cestou domů. Uklidněni, že máme vystaráno, jsme nasedli a pokračovali v cestě. Za Sibiu jsme plánovali nejet po tehdy obvyklé trase údolím přes Râmnicu Vâlcea,, ale použít nedávno téměř dostavěnou silnici přes pohoří zvanou Transfăgărășan.
Jel jsem tu trasu v roce 78 s rodiči, když ještě nebyla zdaleka celá hotová, a byl to zážitek – včetně medvěda na parkovišti. Dnes se tudy jezdí běžně, ale ještě v tom šestaosmdesátém to bylo docela dobrodružné. Nová silnice byla sice perfektní, ale některé úseky byly ještě nedokončené, a tak škodovka dostala docela zabrat. Cesta navíc dlouho stoupá až do výšky skoro 2 300 m n. m., kde proráží vrchol hory tunelem a poté klesá, kroutí se strmými úbočími na vysutých nosnících, až se tají dech. Ve finále obkrouží přehradu a přes její hráz pokračuje dále do jakés takés civilizace. Ve stoupání se nám motor škodovky začal samozřejmě vařit, a já jsem v tom horku musel mít ještě naplno puštěné topení, abych to uchladil. Ale stálo to za to, ty přírodní scenérie byly úchvatné a provoz tam byl tehdy minimální – dnes už je to bohužel velmi frekventovaná trasa.
Benzin v horském terénu rychle ubýval a bylo na čase poohlédnout se po čerpací stanici. Bohužel, zřejmě díky tomu, že se jednalo o málo využívanou cestu, nikde nic. Nakonec jsme dojeli až do Pitešti, velkého města (140 000 obyv.), kde jsme s tankováním nečekali problém. A vskutku. Benzinka hned v centru města, zajedu ke stojanu a valím tam plnou nádrž. Bylo to na poslední chvíli, už jsme byli téměř na suchu. Dotankováno po hrdlo, nachystám talony a jdu platit. Obsluha na ně hodila očko a už jsem viděl, že něco nehraje. Taky že jo, chlap mi ukazuje datum na talonech, kterého jsme si vůbec nevšimli. Je tam loňský rok a talony, jak jsem z jeho gestikulace pochopil, platí vždy jen ten aktuální. To jsme ale nevěděli, nikde v průvodcích o tom nebyla zmínka. Co teď? Čerpadlář je nesmlouvavý, že nám to takto dnes prodali, ho nezajímá. Odněkud vytahuje gumovou hadici a kanystr. Pochopil jsem, že chce, abych vycucnul nádrž. Nasraně odmítám, tak se obslouží sám. Naštěstí se mu to nepovedlo až do dna a nám v záhybech nádrže zbylo trošku víc, než s čím jsme přijeli. Opustili jsme pumpu a na parkovišti uspořádali poradu. Jak dál? Jasně, koupit jiné talony, ale za co? Navíc je už večer a všude, kde je prodávají, je zavřeno. Tak jako tak, nejdřív potřebujeme sehnat peníze. Tož co bychom zpeněžili? Volba padla na kazeťák Unitra, který jsme si vezli s sebou. To byla polská licence západoněmeckého Grundigu, takže žádná šunka. S těžkým srdcem jsme jej vystavili na kapotu. Hlavně má budoucí choť to nesla těžce, byl její a dlouho na něj šetřila. Nu, první zájemci se dostavili brzy. Cenu jsme nakonec „vyšponovali“ asi na 700 lei, což bylo zhruba 1400 Kč. Zbývalo jen získat ty talony. Nocovat v Pitešti a čekat, až otevřou směnárny, se nám nechtělo. Byl sice podvečer, ale na spaní ještě brzo. Navíc nocleh v centru města se nám moc nezdál a na cestování po okolí již benzínu nebylo.
Nakonec jsme si řekli, že jestli budou ti rumunští pumpaři podnikaví jako ti naši, nebude problém trochu víc připlatit a benzín nám určitě prodají i bez talonů za prachy. Byli jsme ochotni nechat cenu na prodávajícím – do Bulharska už nebylo tak daleko. Nu, přepočítali jsme se. Když jsme obsluze benzinky horko těžko vysvětlili náš záměr, čerpadlář zpanikařil. Zkřížením rukou naznačoval pouta a jeho zděšení se zdálo být nehrané. Pochopili jsme, že by mu asi hrozil kriminál. Odjeli jsme tedy s nepořízenou a zaparkovali opodál. Tak co teď. Nový nápad – Rumuni přeci tankují bez talonů, normálně za prachy. Tak místo čerpadláře uplatíme nějakého kolemjdoucího a vezme nám benzín do kanystru – jakože pro sebe. Zkusili jsme asi tři chodce, abychom zjistili, že ani tudy cesta nevede. Jejich reakce se od pumpaře téměř nelišila.
Ten poslední oslovený se nad námi nakonec slitoval a navrhl jiný způsob. Já to tady teď vyprávím, jako bychom se s nimi normálně bavili, ale jednalo se v podstatě o posunkovou řeč. Z jeho gestikulace jsme vyrozuměli, že má známého, který má benzin v sudu, nebo kanystrech, a ten by nám ho prodal. Nezbývalo než souhlasit. Rumun naznačil, ať čekáme v autě, že někoho pošle. Byl už večer, tma jak v pytli. V Rumunsku se šetřilo, veřejné osvětlení bylo funkční jen sporadicky. Po nějaké době jsme spatřili, že k nám na kole přijíždí malý kluk. Že by ta spojka? A skutečně, chlapec ukazuje, že máme jet za ním. Po chvíli jízdy se ocitáme na okraji Pitešti. Okolní zástavba připomíná jihoamerické slumy. Máme fakt strach. Jestli se nás rozhodne někdo zamordovat a okrást, nemáme šanci. A naše mrtvoly už nikdo nenajde. Spojka nás navádí k jedné chatrči. Zastavujeme, vystupuji z auta, půlky docela stažené. Z vrat se vyvalí obézní cikán. Ukazuji peníze, že jako zaplatím, ať mi naleje do kanystru. Cikán odmítavě vrtí hlavou a posunky naznačuje, ať zvednu víko kufru, že si něco vybere. Evidentně v Rumunsku nebyl problém s penězi, ale spíš s tím, co za ně. Tlusťoch se přehrabuje v kufru a já i přes strach dostávám vztek. Tak to, ani hovno. Pěkně za peníze, nebo nic. Zabuchuju kapotu, ledva stačil ucuknout s prsty. Vypadám tvrdě, ale mám fakt strach. Chci aspoň 15 litrů, abychom dojeli na hranice. Benzín stál tehdy v Rumunsku okolo 9-10 lei a ten hajzl nás zkásl v podstatě o všechny peníze za magneťák. Skoro pětinásobná cena. Už nám to bylo ale jedno, ani by nás nenapadlo smlouvat, hlavně odsud pryč.
Nakonec jsme tedy natankovali alespoň tolik, abychom se dostali do Bulharska. Na hranice to bylo ještě skoro 200 km, ale byli jsme rozhodnuti nocovat až po jejich překonání. Hluboko po půlnoci jsme konečně přejeli v Ruse hraniční Dunaj. Unaveni jsme zastavili na prvním bulharském parkovišti, že se trochu prospíme a ráno budeme pokračovat. Za svítání nás probudilo klepání na okénko. Vystresován z Rumunska, jen otírám zpocené okénko, odemknout se neodvážím. Vidím muže v uniformě – nejspíš policajt. Uklidněn otevírám dveře vozu. Asi nám chce poradit cestu, myslím si. Prdlajz. Řečí, které konečně rozumíme alespoň trochu lépe než rumunštině, nám sděluje, že v Bulharsku je zakázáno nocovat na parkovištích, a inkasuje od nás na přivítanou pokutu 5 leva. No paráda, probuzení jak má být. Chabě protestujeme, ale je nám to houby platné. Myslím, že kecal a měl to jako takový přivýdělek.
Tož jsme vyrazili. Do Sozopolu, cíle naší cesty na jižním pobřeží, to byl ještě pořádný kus. Naštěstí vše proběhlo už bez komplikací. V Sozopolu jsme se ubytovali v kempu Kosmos. On vlastně nebyl přímo v Sozopolu, ale ještě kousek jižněji. Na písčitých dunách jsme postavili náš pidistan, a v něm jsme týden vegetili. Vařili jsme z konzerv na mini plynovém vařiči (Krab), pili levné bulharské víno a rakiji, koupali se v moři a bylo nám fajn. Turecké záchody, všude bordel, ale nám to nevadilo. Byli jsme prostě mladí. Dnes vypadá Sozopol jako každé jiné přímořské letovisko. Hotely, penziony, restaurace, plno turistů – děs a běs :).
Po týdenním válení u moře jsme měli v plánu projet podél tureckých a řeckých hranic na západ Bulharska, navštívit Rilský monastýr a také Melnik, městečko v pískovcových skalách, podle kterého se jmenovalo naše oblíbené, laciné, ale dobré červené víno. Tož jsme pobalili stan a vyrazili. Bohužel jsme netušili, že v té době probíhaly v jižním pohraničí poměrně silné nepokoje. Bouřila se tamní silná turecká menšina proti poměrně drsné asimilaci ze strany vlády. Doma se o tom ve sdělovacích prostředcích moc nemluvilo. Ono dnes nám toho o Bulharsku také mnoho neřeknou. Po pár desítkách kilometrů nás zastavila vojenská hlídka a lifrovali nás od hranic pryč. Museli jsme se smířit s cestou po hlavním tahu. Navštívili jsme Plovdiv, i ten Rilský monastýr, ale na Melnik jsme mohli zapomenout. Sice byl u řeckých, nikoli tureckých hranic, ale nepustili nás tam stejně.
Nastal čas zpáteční cesty. Tentokrát jsme byli rozhodnuti přejet Rumunsko co nejkratší cestou, abychom nemuseli tankovat. Tak tedy směr Sofie a trajekt přes Dunaj. Nuže , projeli jsme Sofií a dorazili k břehům Dunaje ve Vidinu. Dotankovali jsme plnou nádrž a vyrazili na trajekt. Už zdálky bylo vidět frontu aut a nám bylo jasné, že se na druhý břeh hned tak nedostaneme. Taky že ne, čekání se protáhlo na několik hodin, ale nakonec jsme se do Rumunska přepravili. Dále jsme pokračovali podél Dunaje okolo Železných vrat na Temešvár. Tam nastala první větší partnerská krize, kdy jsme se docela tvrdě pohádali. Pokud si pamatuji, má drahá udělala nějakou navigační chybu a já drobet zabloudil, což mě poněkud vytočilo. Zbytek cesty tedy proběhl v napjaté atmosféře a v podstatě jsme byli rozhodnuti, že tím náš vztah končí. No, nestalo se a na podzim jsme se vzali. Jsme spolu dosud, takže naše „Svatební cesta do Jiljí“ asi splnila účel. Ale zážitek to tedy fakt byl.
P. S. Naši cestu jsem si znovu vybavil v prosinci 89. Celou pouť Rumunskem nás provázely obří billboardy u silnic, na kterých byla hesla provolávající slávu komunistické straně a především jejímu vůdci Nicolae Ceaușescovi . Ten byl také často vyobrazen v různých pozicích v nadživotní velikosti – tu kynoucí davům, onde přebírající zdravici pracujících. Nebylo snad kilometru, kde by mu nebyla provolávána nehynoucí sláva. Ani ve snu by mne tehdy nenapadlo, že za tři roky budu sledovat v televizi, jak jej i s manželkou zastřelí jak prašivého psa někde u zdi. Často si na to vzpomenu, když sleduji některé politiky. Ale jak jsem si předsevzal, politiku zde řešit nehodlám.
Komentáře