Tak po delší době opět jedna příhoda z mé alma mater. Je to hodně dávno, paměť selhává, ale tipuji, že se vše odehrálo ve druhém ročníku. Seděli jsme onoho večera na pokoji našeho kámoše a spolužáka Kliňáka. Osoba s touto přezdívkou je mezi bývalými i současnými vojáky dobře známá, ale věřím, že mi částečné odhalení své identity odpustí. Koneckonců už je důchodce, stejně jako já, a taky nebyl nikdy taková primadona, aby se ho má vzpomínka nějak dotkla.
Ono posezení se odehrávalo na jeho pokoji v šestém patře budovy internátu VVŠ. My ostatní zúčastnění jsme bydleli o pár pater níže. Kolik nás bylo se nepamatuji, čtyři nebo pět, jmenovitě si vzpomínám na Jelena ale bylo nás určitě víc. Samozřejmě jsme neklábosili jen tak nasucho. Ve sprchovém koutě se chladila slušná hromada vyškovských dvanáctek, Březňák se to tuším jmenovalo. Žvanili jsem o všem možném, poctivě svlažujíce žíznivá hrdla. Jak čas ubíhal, piv ubývalo a naše nálada (a logicky i odvaha) stoupala. Venku již byla řádná tma, po večerce, v celém areálu klid.
Než se dostanu k meritu věci, musím přeci jen osobu hlavního protagonisty trochu přiblížit.
Kliňák byl (a jak vidím na Facebooku stále je – pochopitelně přiměřeně věku) vášnivý tramp a o víkendech často vyrážel na výpravy rovnou ze školy. Párkrát jsem s ním v terénu byl, rád vzpomínám třeba na Lukov, kde jsem si dokonce i vylezl na skálu. Mnohokrát jsme spolu cestovali domů a zpět libereckým rychlíkem, kde jsme v zahuleném kuřáckém kupé poctivě konzumovali lahváče. Nepatřil, stejně jako já, mezi abstinenty. Jeho oblíbeným hospodským číslem bylo vypití piva na ex pod 2 vteřiny. Před vlastní exhibicí uzavřel sázky s přítomnými milicionáři, kteří měli na VVŠ různé kurzy a stejně jako my trávili večery v nejbližší knajpě. Tou byla restaurace Březina hned vedle školy. Milicionáři složili na stůl bankovky, Kliňák si nechal donést čerstvé pivo – podotýkám že slušný počet kousků měl již v sobě – zaklonil se, a podobně jako se vylévá sklenice do umývadla, nalil obsah půllitru do svého hrdla. Bez polykání. Posbíral peníze ze stolu a pilo se dál. Kupodivu, přes tuto životosprávu (tehdy i dost kouřil), vynikal ve vytrvalostních běžeckých disciplínách. Navíc chytrej a sečtělej kluk, s romantickou duší, byť se mohl mnohým později jevit jako drsňák, kterému sprosté slovo rozhodně není cizí. Není nakonec divu, jako starý průzkumák si v armádě užil své.
Takže zpět k onomu večeru. Během popíjení samozřejmě došlo i na téma lezení po skalách a tak Kliňák při dopíjení posledních zbytků zásob dostal skvělý nápad: „Naučím vás slaňovat, volové!“
Přivítali jsme onu myšlenku s neskrývaným nadšením. Ono taky nadchnout se po tolika vypitých pivech pro sebevětší kravinu není tak těžké. Dnes, když mám rodinu, vidím to jako neskutečně debilní nápad. Kliňák hned přešel od slov k činům. Sehnul se pod postel, odkud vytáhl svazek horolezeckých lan. Následovala ukázka slaňovacího úvazu – prostě se to lano nějak obtočilo kolem jednoho ramene a rozkroku. Celý efekt spočíval v tom (horolezci prominou), že malou silou ruky při brzdění prokluzujícího lana se dala ovládat rychlost slaňování podstatně hmotnějšího těla. Nu a od teorie jsme záhy přešli k činům. Bohužel jsme se nacházeli v posledním patře a tak nezbylo, než lano uvázat na zábradlí našeho balkonu. To byl trochu problém, neboť slaňovač (chtěl jsem napsat lezec, ale to je vlastně blbost) se musel dostat o kus níže, aby byl ve správné poloze – tedy v podstatě skočit do prázdna. Kolikátý jsem byl na řadě nevím, ale stalo se, že jsem měl i přes požitý alkohol strach odskočit od toho balkonu a spolehnout se, že se zavěsím do to toho úvazu. Takže jsem stál z vnější strany, špičky bot vražené do prostoru mezi podlahou a zábradlím a pomalu jsem povoloval lano, uvázané na horním okraji onoho hrazení. Pomalu, ale jistě, jsem se dostával do vodorovné polohy a lano, které mělo být v rozkroku, se mi posunulo do žlábku pod kolenem. Zmocnil se mě panický strach.
„Kurva vyndej ty nohy!“ řval na mě shora Kliňák.
Bohužel to už dost dobře nešlo, protože se mi v té poloze šprajcly pod zábradlím. Naštěstí se je Kliňákovi podařilo vykopat, já se prověsil do lana a pak už to šlo jak po másle. Postupně jsme se všichni zdárně dostali dolů a kolem dozorčího vyrazili po schodech opět vzhůru.
Takže druhé kolo. Myslíte, že jsem se z toho šíleného zážitku, kdy jsem visel skoro hlavou dolů ze šestého patra poučil a další sjezd vypustil? Ani náhodou. Po třetí jízdě začalo být dozorčímu divné, jak to, že stále vstupujeme do budovy, aniž bychom vyšli ven. Raději jsme tedy rychle sbalili lano a celou úspěšnou akci ukončili.
Získanou znalost jsem během studia využil ještě jednou. To už jsme bydleli v jiné budově. Opět u Kliňáka na pokoji, tentokrát jen čtvrté patro. Léto, žízeň, hotovost, takže bez vycházek. Pokoj otočen směrem do polí, mimo areál, ve vzdálenosti cirka 2 km osada Hamiltony, kde se nacházela hospoda. Přes vchod kolem dozorčího by to s batohem bylo nápadné, tak jsem hodil bágl na záda, Kliňák připravil lano, já šupky-hupky na stůl a do okna (zde ty pokoje balkon neměly). Tentokrát už jako profík, skok do hlubin, odraz od stěny, povolení lana, další odraz , však to znáte z filmů. Bohužel o dvě patra níž měli posluchači nižšího ročníku okno otevřené, takže jsem uskutečnil krátké mezipřistání na jejich stole. Zdržel jsem se vteřinu a pokračoval dále.
/vsuvka/ Když nastoupil rok po mně do Stříbra jako můj velitel čety Fero Tylko, a já tuto historku vyprávěl, překvapivě reagoval: „Aj, to ty si bol. Myslel som, že ma jebne, keď si nám pristál na stole.“
Zpátky bych samozřejmě po laně nevylezl, ale posloužilo pro vytažení batohu plného lahváčů. No jo, i takoví pitomci jsme byli, naštěstí jsme to všechno přežili a dnes se tomu můžeme smát.
Komentáře