Abych to hned v úvodu uvedl na prvou míru. Ano, je pravda, že jsem statečně zachlastal (nejen) s kandidátem na prezidenta ČR. Na druhou stranu je třeba konstatovat, že ona událost se stala v zimě roku 1981 a tehdy jsme (ani on, ani já) netušili, že by někdy na prezidenta kandidovat mohl.
Na VVŠ ve Vyškově v rámci kulturního vyžití posluchačů čas od čau zavítala nějaká populární hudební skupina. Jednalo se o hudební tělesa tzv. středního proudu, z pohledu vládnoucího režimu bezproblémová – Visací zámek ani Jasnou páku k nám soudruzi bohužel nepozvali. Byli jsme i za to málo rádi, takže když bylo ohlášeno vystoupení tehdy velmi známého Vítězslava Vávry v našem školním kině, zakoupili jsme s předstihem vstupenky.
Malá vsuvka: Ve skutečnosti bychom na Vávru nešli (jako vyznavači tvrdého rocku jsme jeho tvorbou opovrhovali), ale pozvali jsme na koncert holky z hotelovky ve Velkém Meziříčí, s kterými jsme se poslední prázdniny seznámili u moře v Bulharsku. Protože musely ve Vyškově přespat, předpokládali jsme, že se nám podaří strávit noc v příjemné společnosti. To se povedlo tak napůl. Noc v příjemné společnosti dívky se sice konala, ale beze mne. U slečny, na kterou jsem si dělal zálusk, za mne zaskočil můj kamarád Láďa – prostě „kamarád, taky rád“. My jsme se ale taky pobavili dobře (viz dále), tak jsem mu to nakonec odpustil.
Na Víťu Vávru si mladší generace jistě nevzpomíná – byl to dvoumetrový bubeník, který se jednoho času dal i na zpívaní, čímž si vysloužil čestný titul „zpívající bubeník“. Byl kdysi také jedním z manželů Věry Špinarové. V té době s ním vystupovala i zpěvačka Zuzana Stirská (krátce poté vzala kramle do SRN) a jako doprovodná kapela skupina Maximum Petra Hanniga (ano, již přihořívá :)). Hudební produkce tohoto spolku byly totální shity, ale Hannig nebyl v muzikantské branži žádný nýmand. Mimo jiné objevil (a přejmenoval) Lucii Bílou a produkoval celou řadu gramofonových desek (např. Město ER – Michal Prokop a Framus Five). Nějak se ovšem živit musel a přiblblé popěvky s Víťou byly tehdy velmi populární a nejspíš se to i dobře prodávalo. Nakonec, dnes to není jiné.
Jedna z velmi oblíbených písní z produkce Vávry s Hannigem byl song s názvem „Citrónová holka“ – typický popíkový průjem. Slyšeli jsme ji z rádia snad třikrát denně. Byla to tak vlezlá melodie, že si to člověk dokonce i prozpěvoval, chtě nechtě. Nakonec mi to nedalo, vzal jsem tužku a papír a na známý nápěv složil vlastní text. Bohužel si už přesně nevybavím slova, ale první sloka snad byla (je dobré si předtím pustit originál dole pod článkem):
Stalo se to jednou v létě v neděli,
s kámoši jsme v restauraci seděli,
vešla dovnitř s ladnou chůzí tygřice,
v mém srdci se rázem strhla vichřice.
A pak známý refrén:
Chtěl jsem ji mít, já ji chtěl mít, tu smutnou holku s citrónovou šálou.
Další sloky si už nevybavím, ale pointa spočívala v tom, že dotyčný od děvčete chytil pohlavní chorobu, tuším, že kvůli rýmu tam byl méně rozšířený, o to však nebezpečnější syfilis, na rozdíl od poměrně běžné a relativně neškodné kapavky. Závěrečný refrén tomu byl přizpůsoben a zněl:
Teď už ho mám, já už ho mám, od tý smutný holky s citrónovou šálou.
(myšlena pochopitelně ona syfilida)
Má „Citrónová holka“ mezi přáteli brzy zatlačila originál do ústraní a občas jsme ji při návratu z restauračního zařízení hlasitě pěli, či spíše vyli – ten refrén se k tomu přímo vybízel.
No zpátky ke koncertu. Představení proběhlo (Citrónová holka nechyběla) a po něm jsme vyrazili na turné po okolních hospodách, abychom ve finále zakotvili ve vinárně hotelu Dukla, jediném vyškovském zařízení s prodlouženou otevírací dobou a možností tance (jukebox). Dorazili jsme již značně podroušeni a usadili se u rohového stolu. Obhlížíme sál a bar – hle, koho nevidíme. U baru sedí Vávra s Hannigem a kapelou. S rostoucí hladinou alkoholu v krvi zapomínáme, že jejich produkcí opovrhujeme a převládne chuť družit se.
Vysíláme k baru zástupce, kterého vzápětí následujeme. Můj velký kámoš a znalec hudby Petr Jelínek sděluje důvěrně Hannigovi, že jediná slušná věc kterou udělal je Město Er s Prokopem, ostatní jsou sračky. Hannig překvapivě souhlasí. Zřejmě je to tím, že co do střízlivosti, jsme na tom všichni stejně. Navzájem se představujeme a tykáme si. Říkám Vávrovi, že jsem přetextoval jejich Citrónovou holku. Projevuje o text živý zájem. Nelením a na účtenku píšu slova. Za chvíli se již od baru ozývá náš sborový zpěv. Držíme se s Vávrou Hannigem a dalšími kolem ramen a hlasitě vyjeme:
… teď už ho mám, já už ho mám, od tý smutný holky ….
Páry přestávají tančit, barman se nás marně snaží ztišit. Dozpíváváme poslední sloku. Hannig je nadšen: „Hned zítra to dávám do rozhlasu, to se musí vysílat.“ V euforii podpořené alkoholem tomu v tu chvíli i věřím. Hannnig vypadá, že on taky. Vávra souhlasně přikyvuje a já se cítím jako king.
Zábava pokračuje. Jelen se pokouší balit Stirskou a neustále ji tahá na ploužáky. Tvoří poněkud nesourodý pár – Jelen má skoro dva metry, Stirská tak 160 cm. Zatímco ostatní páry plouží „líčko na líčko“, Stirská má hlavu někde u Petrova poklopce, což působí dost srandovně. Jeho opakované nabídky k sexuálnímu sblížení ale odmítá, takže nakonec též oba skončí u baru. Zhrzený Jelen dává s Vávrou jednu vodku za druhou. Zábava pokračuje do časných ranních hodin – zavírací se doba se vzhledem k vzácné návštěvě přizpůsobuje požadavkům hostů.
Chvíle loučení nakonec ale stejně přichází. Dostáváme autogramy na účtenky, Jelen dokonce s věnováním:
„Kamarádovi Petrovi, který chlastá vodku jako já, Víťa Vávra.“
A pod tím drobným písmem, zřejmě jako útěcha za neuskutečněný pohlavní styk:
„Já také věnuji, i když tolik nechlastám, Zuzana Stirská.“
Byl to velmi podařený večer. Později jsem si dokonce koupil i jednu Víťovu desku a na její obal jsem nalepil účtenku s autogramy. Takže mám někde u rodičů dodnes podpis jednoho z kandidátů na prezidenta ČR :D. Bohužel už též není mezi námi. A na závěr si dáme Víťu Vávru v plné síle i s jeho Citrónovou holkou :):
Komentáře