Nějakým omylem jsem býval několika známými a některými kolegy považován tak trochu za sportovce. Marně hledám příčinu. Snad proto, že jsem třikrát za svoji učitelkou praxi (z nedostatku kvalifikovaných kádrů) vyučovat hodinám tělesné přípravy a dosahoval zde na začátečníka mimořádných úspěchů – např. několik zraněných dětí, fantastické odpaly a sprinty při softballu, děvčaty z G5 velmi oblíbené turistické vycházky – a mohl bych jmenovat další. Druhým důvodem mé sportovní pověsti mohou možná být mé občasné rekreační vyjížďky na kole.
Kolo je asi také (krom příležitostné chůze) má jediná pohybová aktivita, která mě ještě trochu baví, nebo spíš na kterou si najdu ještě čas. Zvláštní je, že jsme se s kolem našli až tak před triceti lety. Ne že bychom se nepotkali již dříve – jako kluk z vesnice jsem kolo využíval denně coby univerzální dopravní prostředek – časem jsme si však nějak zmizeli z očí a potkali jsme se znovu až mnohem později. Bude to možná tím, že kolo je považováno přeci jen za sportovní náčiní a já mám ke sportu, navzdory výše uvedenému, vztah poměrně vlažný. Nejsem ani nijak soutěživý typ, vzpomínám si ale, že na kole jsem se v dětství jedné soutěže „úspěšně“ zúčastnil. Chodil jsem tehdá asi do páté, šesté třídy a v té době byl velmi populární Závod míru. Pro mladší ročníky -> to byla taková „lidodemo“ obdoba Tour de France, probíhající na trase Berlín – Praha – Varšava (start a cíl se každý rok točil – pořád dokola). Závodu byla v době jeho konání plná televize a noviny, pochopitelně se dost propagandisticky využíval, takže jsme to jako kluci hodně „žrali“. No a někdy v té době jsme si sami jednu etapu uspořádali. Závod probíhal na trase Řečany – Spytovice –Zdechovice – Řečany, vzdálenost asi 10 km. Soutěžících bylo přihlášeno poměrně dost, vše jsme si organizovali sami, tuším, že nějaká holka dělala i diplomy, prostě brali jsme to hrozně vážně. Brzy po startu mi došlo, že na nějaké lepší umístění nemohu ani pomýšlet, protože už před Zdechovicemi jsem mlel z posledního. To jsem ale netušil, že zasáhne vyšší síla. Čelo peletonu ve Zdechovicích zazmatkovalo a místo odbočení na Řečany pokračovalo dále po hlavní silnici. Tím jsem se rázem ocitl na čelní pozici a tuto jsem držel až do cíle. Nejsem si dnes zcela jist, zda jsem byl tehdy první, ale na bedně jsem stál určitě. Zbloudilci se sice snažili protestovat, ale „jury“ jejich námitky zavrhla se zdůvodněním ve smyslu „jste blbí, netrefíte ze Zdechovic“ a já mohl slavit jeden z mála svých sportovních triumfů. Podotýkám, že celý závod probíhal za plného silničního provozu, podstatná část dokonce po silnici první třídy, aniž bychom cokoliv někam hlásili. Jo, v sedmdesátých letech se ještě jízda na kole po silnici nerovnala sebevraždě.
Když už jsem načal ty sportovní úspěchy, nedá mi to abych nezmínil i ten druhý, Se sportem moc společného nemá, ale budiž. Přibližně ve stejné době (1972?) jsem se zúčastnil při příležitosti oslav Dne dětí soutěže „vyžírání mince ze středu koláče“. Princip stručně: Do středu koláče o průměru asi dnešní pizzy se zapeče pětikoruna. Rozhodčí drží koláč na dlani předpažené ruky a závodníci obstoupeni kolem se snaží prokousat k minci. Komu se to povede prvnímu, vítězí. Toť disciplína pro mne stvořená! Samozřejmě jsem s přehledem zvítězil a jako hlavní cenu si odnesl plastovou stavebnici tanku T-34. Ještě ho sestavený mám někde u rodičů, kde jest mou matkou uchováván jako vzácná relikvie :-).
Takže to byly mé dětské začátky na kole a něco skromných sportovních úspěchů. Zmobilizuji-li v sobě ještě někdy síly, přidám pokračování
Komentáře