Motto titulku jsem si vypůjčil ze své vlastní letité slohové práce, kteroužto jsem kdysi překvapil češtinářku přeloučského gymnázia. Na přeloučský gympl jsem totiž docházel pouhé první pololetí prváku, než jsem pochopil, že ještě nenazrála doba, abych se začal věnovat studiu soustavněji. A bez toho se gympl tehdy (a myslím, že i dnes) studoval poměrně obtížně. Byl jsem tedy (tuším) považován pedagogickým sborem ústavu za třídního blba a nějakých oslňujících výkonů se ode mne neočekávalo. Když v hodině češtiny došlo na téma jakési čtvrtletní práce ve formě slohu, zvolil jsem k vyprávění příběh z dob mé povinné školní docházky. Volil jsem formu lehce žertovnou, ve stylu tehdy oblíbených povídek Šimka a Grossmana a zřejmě se mi práce vcelku povedla, neb překvapení mé češtinářky zdálo se být nelíčené. Opravdu ode mne asi žádný zázrak nečekala a tak jsem ve výsledku četl své dílo před celou třídou nahlas a nešálí-li mě již paměť, měl jsem u spolužáků docela slušný úspěch. Pokusím se tedy tuto dětskou příhodu rekonstruovat. Nejprve ale pár vzpomínek na úvod.
Jako malí kluci jsme ke svým dětským válkám a bitvám používali rozličné zbraně vlastní výroby. Velmi oblíbené byly například přestřelky jílovými kuličkami vymršťovanými poměrně velkou rychlostí z klacků, na jejichž konce se předtím nabodly. Vyžadovalo to určitý cvik, správně odhadnout velikost jílové koule a sílu stisku pro její „uplácání“ na klacek, aby při švihu touto prodlouženou paží došlo k uvolnění a následnému vypuštění na balistickou křivku v ten pravý okamžik. Nutno podotknout, že zásah tímto projektilem byl opravdu hodně bolestivý a divím se, že nikdo z nás nepřišel o oko. Občas jsme také po sobě metali šutry jen tak, ručmo. Neměl jsem tyto způsoby boje rád, opravdu jsem se docela bál o zrak. I doma čas od času vyprávěli jako odstrašující příklad příběh jednoho staršího chlapce, který právě díky vrženému kamenu o oko přišel. Navíc jsem, coby dítko nesportovního ražení, neuměl ten šutr ani pořádně hodit, natož někoho trefit. Až jednoho osudného dne.
Můj věrný přítel z dětských let Rosťa Novák mě občas tak trochu „štengroval“, což jsem většinou řešil lehkým fyzickým násilím – prostě dáním přes hubu. Měl jsem totiž vůči němu výhodu – nezanedbatelnou výškovou i váhovou převahu. Onoho podvečera jsem opět, po řadě drobných provokací vypěnil a jal jsem se uplatnit standardní umravňující prostředky. Bohužel jsem nebyl dost rychlý a Rosťovi se povedlo dát se na úprk. Zde jsem zase neměl šanci já, v této disciplíně nade mnou jednoznačně dominoval. V onen osudový okamžik padl můj zrak na kámen ležící mi u nohou. Nebyl to žádný oblázek, ale pěkný křemen téměř kulatých tvarů velikosti skoro tenisáku. V transu afektu jsem se sehnul, bafnul šutr a vrhl ho směrem za uprchlíkem. Jak jsem již psal výše – nebyl jsem normálně schopen hodu delšího než pár metrů, něco trefit bylo nemyslitelné a v okamžiku vrhu se Rosťa již nacházel v naprosto bezpečné vzdálenosti. Bohužel, občas se stanou věci, nad kterými zůstává rozum stát. Tak jako v Čapkově povídce „Rekord“, i zde se zřejmě akumulovaný vztek vybil do vrhající paže a letící křemen naprosto přesně zasáhl provokatérovo temeno. Rosťa zařval, padl, naštěstí se hned zvedl a prchal dále k blízkému domovu. I na tu dálku jsem ale viděl, jak se mu z hlavy valí krev. No, domů se mi zrovna moc nechtělo, strach jsem měl značný (a taky oprávněný). Než jsem dorazil, stačila paní Nováková již vše neprášit našim (bydleli jsme ve stejné bytovce). Popravdě se jí ani nedivím, musela se hrozně vyděsit i když nakonec zranění nebylo zdaleka tak vážné, jak to vypadalo. V těch dávných dobách nebylo zvykem provádět s nezbedným synkem nějaký psychologický pohovor. Otec mě naprosto standardně seřezal a tím byla celá záležitost uzavřena. Můj odpor k házení kamenů po protivníkovi dostal další hmatatelný impuls 
Takže k tomu Fialkovi. Kromě výše uvedené zbraně „jílová koule na klacku“ jsme, jako ostatně všichni hoši v tomto věku, vyráběli též praky a skobičáky. Dnešní generace už možná neví co to je, ale z fotografie je to snad jasné. Prak se od skobičáku liší podstatně silnějšími gumami (tzv. „letecké“, pořizovaly se o poutích ve střelnici, běžně v krámu to snad bylo jen v modelářských potřebách) a koženým lůžkem pro založení střeliva – převážně kámen, ještě lépe větší ocelová matka. Skobičák pak měl gumu tenkou, často se používala gumička ze spodní gumy tepláků (té, co se navlékala pod chodidlo). Guma byla z jednoho kusu a ke střelbě sloužily skobičky vyrobené z drátu. Prak byl zbraň vyloženě životu nebezpečná (myslím, že trefa maticí třeba na spánkovou kost mohla být pro člověka i smrtelná), zásah skobičkou jen nepříjemně štípnul, byť trefa oka by byl asi taky průšvih. Jedno období byly zrovna skobičáky dost v módě. V podzimní podvečer na počátku sedmdesátých let postávala naše klukovská parta nedaleko školy, přímo proti obydlí rodiny Fialkových.
Dnes už nevím, kdo z nás dostal ten geniální nápad vyslat jednu pokusnou skobičku proti oknu jejich domku. Okenní tabulka při nárazu skobičky dost slyšitelně zadrnčela (uvnitř domu to muselo být ještě silnější) a v šeru jsme nebyli schopni rozeznat, zda okno vydrželo (pochopitelně ano, na rozbití neměl skobičák sílu). Stejně tak se nějakým zjišťováním škod nezdržoval Fialka. Vida partu kluků se skobičáky v rukou, v předtuše vysypaného okna, vyrazil do útoku. Zmohli jsme se již jen klasické „zdrháme“ a dali se na úprk. Cestu jsme volili do blízkých polí v naději, že Fialka brzy odpadne a pronásledování vzdá.
Přepočítali jsme se. Pole bylo zorané a po podzimních deštích rozmoklé. Za chvíli jsem měl na každé botě několikakilovou kouli bláta. Již jsem se vícekrát zmiňoval, že jsem nebyl nikdy žádný sportovec a v tom oraništi mi brzy začaly docházet síly. Zkusil jsem zvolit jinou taktiku. Jelikož už byla tma, pokusil jsem se nenápadně oddělit od hlavní skupiny a ulehnout do brázdy v orbě doufaje, že ujdu Fialkově bystrému oku. Bohužel jsem se přepočítal. Proti stále ještě světlému horizontu jsem byl snadným cílem a Fialka se ke mně neomylně blížil.
„A mám tě, spratku!“ chňapl po mně pazourou a jal se mě šlehat prutem, který měl v druhé ruce. „Kde bydlíš, parchante!“ ječel.
„V bytovce proti škole,“ vzlykl jsem.
„Tak jdeme, to budou mít rodiče radost, jakýho synáčka vychovali“, vláčel mě oranicí za neustálého šlehání prutem. Po chvíli jsme stanuli před bytovkou.
„Tak kde bydlíš?“
„Hned v přízemí.“
Aniž by si rozsvítil, dotáhl mě před naše dveře. Za chvilku jsme už stáli mé matce tváří v tvář. Fialka se zdál být překvapen.
„Jé, paní učitelko, to jsem nevěděl, že je to váš chlapec,“ soukal ze sebe zmateně.
Po chvilce nesouvislého blekotání jsem byl předán a Fialka vyklidil pozice. V té době jsem nerozuměl náhlé změně jeho chování, to až později jsem pochopil, že měl dceru v deváté třídě a máma ji učila matiku. Moje matka by samozřejmě nikdy nic takového neudělala, přesto si dotyčný asi rychle spočítal, že by se mohl dočkat revanše a při svém odchodu se již v podstatě omlouval. No, doma mě nepochválili, ale ani neseřezali – asi proto, že tento násilný akt již na mně v míře dostatečné vykonal sám Fialka.
Pro mě tedy dobrodružný večer skončil, ale jak jsem se později dozvěděl, pro zbytek skupiny ještě zdaleka ne. Fialka totiž do akce zapojil celou svou rodinu a celkem správně vytušil, že většinově pocházíme ze tří bytovek v jeho sousedství. Členové fialkovic family tedy obsadili všechny vchody a stačilo jen vyčkat. Tak byli postupně odchyceni a předání spravedlnosti i ostatní členové naší party. Trestu unikl jen Miloš Čapek, který jako jediný bydlel v rodinném, tedy nestřeženém domě.
Jak o tom tak zpětně přemýšlím, nevím, zda by něco takového bylo dnes možné. Ale tehdy byla prostě doba, kdy jsme ve škole občas dostali pohlavek a doma nám ještě přidali. To, že nás seřezal nějakej Fialka v podstatě za nic, nikdo nijak neřešil. Stejně to bylo fajn.
Komentáře