Psáno na jaře roku 2018. Letos se u příležitosti svých pětašedesátin opět chystám. Bohužel plánská padesátka už není padesátka, ale pouhá dvacítka. No, popravdě, těch padesát bych už asi stejně nedal.
Dlouho jsem se chystal napsat něco o absolvovaném dálkovém pochodu Plánská 50. Přesto, že to byl poměrně heroický výkon a dalo by se očekávat, že zážitky s ním spojené mi utkví v paměti na věčné časy, není tomu tak. Takže dokud si ještě něco vybavím, pokusím se to „hodit na papír“ – ten pochod si to zaslouží.
Jelikož nejsem ani nejmladší, ani sportovec, bylo nutné věnovat nějaký čas fyzické přípravě. Upravil jsem trasy nákupních vycházek tak, aby jejich délka byla minimálně 7 km, což občas vyvolávalo komické situace. Například soused se velmi podivoval, že kráčím do Lidlu zcela opačným směrem.
Jako vrchol přípravy jsem si stanovil pochod 30 km ze Stráže u Boru do Stříbra, dva měsíce před ostrým startem. Přípravnému pochodu jsem zajistil publicitu (e-mail, sociální sítě) v naději, že se připojí někdo další – přeci jen se ve skupině šlape lépe. Tak trochu jsem ve skrytu duše doufal, že by se mohla připojit nějaká sportumilovná slečna – to by se dědoušek vzepjal k mimořádným výkonům 😁😁. Místo slečny se ale přihlásil Milan V. z tehdejší třídy G7 našeho ústavu. Milan je sice mladík, ale dispozice pro sport u něho rozhodně nepřevažují, čímž byl věkový handicap částečně vyrovnán. Onu únorovou sobotu roku 2017 jsme tedy společně usedli do vlaku a po přestupu ve Svojšíně nás borský pacifik vyložil ve Stráži. Počasí pošmourné, spíše podzimní, ale nepršelo ani nesněžilo, celkem tedy pohoda. Přes Staré Sedlo, Prostiboř, Brod jsme vyrazili směr Stříbro. Milan se držel statečně a došlapal poctivých 20 km až do Kladrub (kloubouk dolů), já bez větších problémů až domů. Mohl jsem spokojeně konstatovat, že jsem připraven.
Plánská 50, ročník 2017 proběhl v sobotu 22. dubna. Již předpověď počasí na tento den nevěštila nic dobrého a meteorologové se tentokrát bohužel nemýlili – viz archiv:
Počasí dne 22.4. 2017
Bude oblačno až zataženo, místy přeháňky nebo slabý déšť, od 700m srážky sněhové. Denní teploty 6 až 10°C. Noční teploty 4 až 0°C. Vítr Z o rychlosti 4 až 8 m/s, v nárazech 15 až 20 m/s.
V předvečer pochodu jsem si nachystal proviant. Když jsem to ráno pakoval do batohu, bylo mi jasné, že hlady rozhodně nezahynu. Po snídani jsem ještě v rychlosti uvařil litrovou termosku speciálního nápoje proti vysílení i trudomyslnosti, tedy čaj s rumem 1:1, citrónová šťáva, oslazeno medem.
Do Plané mě veze autem můj syn, stejně tak i zpět, budu-li živ – nemusím si tedy nechávat rezervu sil na cestu z nádraží. V sobotu ráno vystupuji na plánském náměstí. Je mlhavo, kosa, drobně prší – hnus.
Přesunuji se z náměstí ke škole, kde je start. Vypadá to, že počasí hodně lidí odradilo, pořadatelé jsou jednoznačně v přesile. Na trasu 50 km je zájem naprosto minimální, zapisuji se jako třetí v pořadí, za mnou pusto, prázdno. První dvojice vyráží, tož jdu na to. Koukám do vyfasovaného itineráře a nějak se mi to nezdá. 200 metrů ještě mechanicky šlapu, ale pořád mi vrtá hlavou ten směr. Šel jsem předtím plánskou jen jednou (asi před 25 lety), ale co si pamatuj, tudy trasa nevedla. Znovu studuji plánek, tentokrát pozorněji. Konečně jsem si všiml velké číslice v pravém horním rohu – 30 km. Aha, chybička se vloudila a roztržitý stařík si nevšiml. No nejsem sám, manželský pár přede mnou již zmizel z dohledu. Otáčím zpět na start. Pořadatelky se mi omlouvají a vydávají mi správný plánek. Jsou to starší dámy kolem sedmdesátky a věková spřízněnost mi velí být milý. Ještě je ujišťuji, že pána s paní přede mnou již asi nezastaví a znovu vyrážím – tentokrát již správně ke Mži, po jejímž levém břehu vede první část trasy.
Drobně mží, ale šlape se dobře. Rovinka, slušná cesta, konzumuji proviant, abych odlehčil zádům (i když vlastně jen měním těžiště – zákon o zachování hmoty platí i na dálkových pochodech). Průběžně upíjím svůj energetický nápoj a začíná mi být veseleji. Šlapu celkem ostrým tempem a tak mě vcelku překvapilo, když se asi po 6 kilometrech za mnou objevil stále se zvětšující bílý bod. Po krátké době mne dostihuje a z bodu se vyklube dáma sportovního typu a neurčitého věku něco +/- 40. Abych nevypadal jako troska, srovnávám s ní krok. Není to jednoduché, po chvíli mi srdce tepe jako šílené. Snažím se nefunět a imitovat postaršího sportovce, ale začínám se dusit. Paní si všimla a trochu zvolňuje – konečně můžeme přerývaně komunikovat. Řeč plyne většinou o sportu, hlavně o kolech. Dáma stáčí řeč na manžela (nevím proč, nemám pocit, že by ze mne vyzařovala touha ji příležitostně znásilnit).
Taky prý dnes vyrazil s partou na kolech a motá se někde poblíž. A vskutku, po chvíli spatřujeme na druhém břehu skupinu cyklistů. Manželé na sebe mávají, pán trochu nevěřícně hledí, asi na tu dálku nepoznává, že manželku doprovází neškodný důchodce. Nakonec, i kdybych byl třicetiletý playboy, stejně by se přes tu vodu nedostal a tak skupina mizí v lese. My pokračujeme v pochodu i konverzaci až do odbočky na Vížku. Sezdávám, že tímto tempem bych to dlouho nevydržel a tak se vymlouvám na nutnost posvačit a s paní se loučím. Po lehkém občerstvení pokračuji již opět svým tempem.
Cesta dál plyne podél Kosího potoka, pod Třebelí mě míjí skupinka mládeže. Ti to berou jako sportovní záležitost, takže střídají chůzi s během a rychle mi mizí v dáli. Postupně překračuji silnici Planá – Černošín, později i Planá – Lestkov. Před sebou mám Michalovy Hory a přemýšlím o návštěvě tamního hostince, abych podpořil svou vůli několika doušky zrzavého moku. Je to ale ještě pěkný kus cesty. Počasí se trochu umoudřilo, občas vysvitne i slunce. V protisměru mě míjí desítky cyklistů jedoucích cyklotrasu 25 km (žabaři), která jde v tomto úseku souběžně s mojí padesátkou. V mém směru nejde nikdo. Před Michalkami mi pomalu ale jistě dochází síly. Mám za sebou asi 36 km. Vylézám na silnici nad obcí a při představě, že bych musel kvůli hospodě sejít z trasy, vzdávám myšlenku na pivo a pokračuji dále.
Je mi jasné, že dál už to nebude o síle, ale o vůli. Dopíjím zbytky posilovače. Před očima mi běží starší sovětský film „Příběh opravdového člověka“. Hrdina filmu, pilot Meresjev, se stává i mým vzorem. Věta „Ale ty jsi sovětský člověk“, kterou lékař povzbuzoval beznohého Meresjeva, když chtěl vzdát své rehabilitační snažení, mi zní stále v uších.
Poslední vážnou překážkou na zbývající trase se stal Jilmový potok 3 km před Dolním Kramolínem. Cesta jej překračuje brodem, což v létě nebo na kole není problém, ale při deseti nad nulou se mi brodit zrovna nechce. Naštěstí kus proti proudu objevuji v korytě ztrouchnivělý kmen, s jehož pomocí se mi daří vodní tok překonat. Vítěznému finále stojí v cestě posledních 10 km. Cestou do Kramolína mě podruhé předbíhá (skutečně stále během) mládežnická úderka. Dali si v Michalkách oběd a tak jsme si vyměnili pozice. No, nyní za mnou již nikdo jiný není. Poslední zajímavost se odehrála mezi Chodovkou a Planou, kde probíhaly jakési hasičské závody s válením sudu.
Okolo 18 hodiny jsem v cíli. K mému překvapení okolí školy zeje prázdnotou – po účastnících či pořadatelích ani stopa. Zkusmo beru za kliku dveří školy – zamčeno. Jsem zklamán až nasrán. Přeci jen jsem očekával nějaký diplom či placku, abych mohl prokázat splnění úkolu. Zhnuseně se z posledních sil pajdám do hospody. U piva volám domů a ženě líčím svůj smutek. Opět se mi potvrzuje, že teprve v krizových situacích se projeví síla manželského svazku. Zatímco já usrkával z půllitru, má hodná žena obvolala možná i nemožná čísla a za dvacet minut mi sděluje, že pořadatelé jsou ve škole, jen se musí bokem. Vyrážím zpět ke škole. Po chvilce pátrání objevuji boční vchod a za ním dvě podivná individua mužského pohlaví, evidentně přiopilá. V dobré náladě mi vydávají pamětní diplom a plastovou placku s reliéfem tulácké boty. Su konečně šťastne, jako František Venclovský po překonání Lamanšského průlivu. Mobilem přivolávám odvoz. Dokázal jsem to.
Dodatek
Každý den chodím z práce i do práce školní chodbou lemovanou poháry, které vybojovali naši studenti ve sportovních kláních. Onehdy jsem si řekl:
„Hochu, tato škola ti toho hodně dala, co kdybys také ty dal něco škole? Něco cenného, něco, co tě stálo hodně úsilí a dřiny.“
Od nápadu k realizaci byl již krůček. Vždyť dálkový pochod mezi sportovní akce rozhodně patří. Rozhodl jsem se (přiznávám, že s těžkým srdcem) rozloučit se svým oceněním a věnovat jej škole. Věřil jsem, že vedle pohárů bude mít můj pamětní list své čestné místo a mnozí studenti či kolegové občas postojí a v tichém rozjímání mi věnují vzpomínku. Umístil jsem tedy příslušné artefakty do volného místa ve vývěsce. Leč doba nepřeje úspěšným. Jen týden se mohli kolemjdoucí kochat pohledem. Poté bylo mé dílo zastavěno poháry. Prach jsi a v prach se obrátíš – amen.
Komentáře