Dnes bych rád věnoval vzpomínku asi největší vojenské akci, kterou jsem během své relativně krátké armádní kariéry zažil. Účastníky a pamětníky předem upozorňuji, že od té doby uplynulo již 40 let – nějaké nepřesnosti v textu jistě budou.
Událost se odehrála na počátku roku 1985, někdy v lednu nebo únoru, ale přesně si to fakt nepamatuji. Byl jsem tehdy pár měsíců ve funkci velitele 8. msr a u útvaru jsem sloužil zhruba rok a půl. Velitelské zkušenosti tedy mizivé. Již z toho je vidět, že postup ve funkci byl u velitelského sboru tehdejší ČSLA poměrně rychlý. To nebyl záměr nějakého geniálního vojenského stratéga, ale důvod byl mnohem prozaičtější – nebyli lidi. Už jsem to psal ve článcích o vojenském školství – armáda prostě trpěla soustavným nedostatkem kádrů. Výjimku v tomto směru přestavovaly snad jen atraktivní letecké a lékařské obory, poté obory technické všeho druhu, výzbrojaři a další. Nejkritičtější stav byl pochopitelně u zaměření velitelského – tam se opravdu mnoho zájemců o studium na vojenských školách nehlásilo.
Ten „divizák“ byl dopředu plánovaný a nejzajímavější na něm byl právě ten přesun po vlastní ose. To byla záležitost velmi zřídkavá, běžně se na cvičení jezdilo vlakem, případně jsme se na vzdálenější střelby dopravovali nákladními auty. Auta jezdila po vlastní ose – na Doupov, to nebylo zase tak daleko – okolo 80-100 km – dle toho, do jakého tábora se jelo (Hlavákov, Sedlec). Transportní vlak se skládal z plošinových vozů, na které se v posádce nakládala hlavně pásová technika (tzv. vagónování) a z osobních vagónů s klasickými kamny. Ty byly určené pro mužstvo. Cílovou stanicí vlaku byly Podbořany. Odtud vedla do výcvikového prostoru tanková cesta. Bylo vcelku obvyklé, že z mladých oficírů občas někdo „zakufroval“, když se třeba pro poruchu opozdil za hlavním proudem. To se potom docela povozil, protože orientovat se na Doupově nebylo pro nováčky vůbec jednoduché. Jako mladý poručík jsem si to také párkrát vyzkoušel, ale po roce, dvou jsem tam už byl jako doma. Na běžná cvičení se vozily provozní mašiny – jejich řidiči tím pádem pobývali na Doupově velmi často a vyvaleného mladého důstojníka většinou do cílového tábora dopravili.
Takže k tomu divizáku. Plán spočíval v přesunu pluků a zabezpečovacích jednotek 19. (plzeňské) motostřelecké divize po vlastní ose do VVP Hradiště (běžně zvané Doupov), kde měla zaujmout obranné pozice, odrazit útok imperialistických armád , poté sama vyrazit do útoku a nepřítele buď zlikvidovat, nebo zahnat na útěk :). Předem probíhaly různé přípravy, jako rekognoskace trasy (únosnost mostů, průchodnost atd.), prohlídky a příprava techniky, natírání vozidel maskovacími barvami, kontroly zimní výstroje atd., až nakonec nadešel den D.
Jednoho zimního mrazivého podvečera tedy vyrazil 57. motostřelecký pluk vstříc týdennímu utrpení v Doupovských horách. Spolu s ním se statečně probojovávaly po jiných trasách, ale ke stejnému cíli pochodové proudy ostatních útvarů 19. msd. Jednalo se o obrovské množství techniky, které se najednou dalo po silnicích západních Čech do pohybu. Jako první z našeho útvaru vyrazila průzkumná rota, tehdy vyzbrojená transportéry OT-65. Jestli si dobře vzpomínám, na Doupov dorazily v časové normě asi dva z deseti, ostatní jsme průběžně potkávali odstavené cestou. Co vím, ta vozidla nebyla z nejspolehlivějších, problém byl tuším hlavně s brzdami.
Byl to zvláštní pocit. Po veřejných komunikacích jsem se s BVP dosud přepravoval nejdál na stříbrské nádraží, nyní jsme za nastávajícího soumraku uháněli směrem na Úněšov. První vesnice jsme projížděli již za úplné tmy. Jaké byly nálady obyvatel domků poblíž komunikace netuším, ale moc se asi nevyspali. Celonoční kravál a představa, že mi tank zakufruje do obýváku, by mně asi na klidu nepřidala. No ale alespoň byli v teple. Řádně přituhovalo, teplota už byla hluboko pod bodem mrazu. Já, stoje ve velitelském otvoru BVP, jsem začínal trpět. Navlečen čím se dalo, hubu obalenou šálou, tankistickou kuklu na hlavě – přesto jsem cítil, jak postupně promrzám a modlil jsem se, abychom již byli v cíli.
Přesun našeho praporu probíhal kupodivu bez větších problémů. Přesnou trasu si bohužel nepamatuji. Z Úněšova jsme pokračovali na Nečtiny, kudy jsme ale pronikli do výcvikového prostoru již netuším. Každopádně hned po vjezdu na VVP proběhlo dotankování paliva, což byl dosud nepoznaný zážitek. V běžných výcvikových podmínkách se tankovalo individuálně – cisterna na V3S z praporní „čétézetky“ objela těch pár mašin a bylo. Tohle ovšem bylo jiné kafe. Naše RTZ totiž v rámci cvičení vybudovala tzv. „místo hromadného doplňování PHM“. Na louce natažená hadice, na ní v pravidelných rozestupech přípojky pro tankování 10 ks vozidel. Na rozvody napojená cisterna na Tatře 148. Cela rota najela nejednou podél hadice, řidiči na povel otevřeli nádrže, zastrčili plnící pistole a už to jelo. Během pár minut bylo všech 10 BVP roty dotankováno a hnalo se dál. Vzápětí najela další rota, atd. Nikdy jsme to nenacvičovali, ale šlo to jako po másle.
Ve VVP už každý prapor valil na své místo v obraně. Moje rota zaujala pozici na západním okraji výcvikového prostoru poblíž obce Svatobor (někde mezi kótami 616 a 590), na samém rozhraní mezi civilním a vojenským prostorem. Bylo již hluboko po půlnoci. V neznámém terénu, v noci, upřesňuji velitelům čet jejich pozice.
Zde si dovolím malinko odbočit. Existovali (a existují) důstojníci, kteří se veliteli snad přímo narodili. Je známa řada velitelů pluků (myslím vševojskových pluků na plných stavech, to fakt není nějaká samostatná JBZ), kteří nastupovali do funkce a nebylo jim ani třicet let. I ten náš Zeman měl lehce přes třicet. Sebekriticky přiznávám, že já jsem mezi tyto talenty nepatřil. Navíc mě velet ani nebavilo, fakt jsem nebyl žádný Suvorov. Velitelský obor jsem vystudoval nepřízní osudu, nikoli z vlastní vůle (píšu o tom podrobně zde: https://mojekecy.cz/vzpominky/vvs-pv/jednorocni-maturitni-kurz-aneb-zazraky-vojenskeho-skolstvi-1-dil/). Ve vojenské taktice jsem tedy celkem plaval. Standardní postupy jsem měl samozřejmě nacvičeny, ale prostě jsem nijak nevynikal. Tolik jen na vysvětlení, že jsem ty obranné pozice zase nějak moc neřešil.
Nuže zpět na Doupov. Čety byly rozmístěné, dle vojenských příruček mělo následovat budování obrany, což obnáší jednak maskování a hlavně kopání okopů. Dle teorie se začíná okopy ležících střelců a postupně se proniká do hloubky. Následně se okopy propojují zákopy. Též bojová vozidla by měla – mimo palebné prostředky – zmizet pod úrovní terénu. Teorie je jedna věc, praxe ve dvacetistupňovém mrazu, který na VVP trval již několik dní, je ovšem poněkud jiná. Promrzlá zem připomínala skálu. Vypadalo to, že se budeme zakopávat asi týden.
Větším problém než kopání se ukázala být právě ta zima. Dobře si pamatuji, že nám nadřízení hrozili prokurátorem, pokud nám nějaký voják omrzne. Ona prý opravdová omrzlina např. prstů u nohy končí i amputací. Takže z toho jsem měl docela vítr a neustále jsem připomínal velitelům čet a družstev, aby to hlídali a pravidelně střídali kopající a odpočívající. Měli jsme postaven jeden stan s kamínky, kam se vojáci chodili na etapy „ohřívat“ a trochu „prospat“ v sedě. Píšu to schválně v uvozovkách, protože teplo i spánek vypadá fakt jinak. Ale alespoň okolo kamen bylo trochu přijatelně. Horší jsem to měl já, jako velitel. Já jsem si spánek u kamen nemohl dovolit. Můj čas se skládal z obcházení obranných pozic, přesunů k veliteli praporu na podávání hlášení a přebírání rozkazů. Jeho stanoviště bylo dost daleko a tak jsem tam jezdil bévépéčkem, čehož jsem po návratu využíval k ohřevu zmrzlých nohou. BVP jako správný sovětský stroj nemá topení (jen vzadu v roji malý radiátorek s větráčkem k ohřevu akumulátorů, nikoli lidí). Během přesunu tam a zpět se motor BVP trochu ohřál. Když se vyndala přepážka mezi velitelskou sedačkou a motorem, daly se nohy narvat do motorového prostoru a alespoň trochu je zahřát. Bohužel jen na chvíli, v tom mrazu motor chladl rychle a těch přesunů zase nebylo tolik. Takže jsem jako správný velitel trpěl zimou víc než moji vojáci, nehledě na to, že jsem v podstatě nezamhouřil oko. Občasný lok rumu trošku ohřál i povzbudil, ale nemohl jsem to přehánět – přeci jen jsem jakousi zodpovědnost za své lidi cítil.
Když už jsme u toho rumu. Nevím, zda to byla první nebo druhá noc v obraně, zrovna jsem seděl po návratu od velitele praporu v BVP a nahříval nohy. Najednou bouchání na korbu. Vysoukal jsem se ven. Vedle mašiny stál velitel první čety, s politrukem jediný voják z povolání, kterého jsem na rotě měl. Oči vyvalené, vyděšeně mi sděluje:
„Vlci, sů tu vlci!“
„Fero nekecej, kde by se tu vzali vlci. Možná u vás na Slovensku, ale na Doupově jsem fakt vlka neviděl,“ snažím se ho uklidnit.
„Boha, čo som kokot, na vlastné oči som ich videl,“ stojí si za svým.
Vyrážím s ním tedy na obhlídku, po vlcích pochopitelně ani vidu, ani slechu. Možná liška, nebo zatoulaný pes, myslím si v duchu, přemítaje, co asi mohl v noci vidět. Pro jistotu Fera napomínám, aby to s tím rumem zase nepřeháněl. Táhne z něj docela slušně, myslím, že přízrak vlčí smečky způsobil nejspíš on. Ale nemám mu to za zlé, flašku, či dvě božkovského tuzemáku jsme si do polní bedny balili skoro všichni oficíři (a pravděpodobně i část mužstva).
Ráno po druhé noci v obraně slyším v dáli zvuk motocyklu. Vytahuji dalekohled a pátrám v příslušném směru. Ha, muž s koženou brašnou! V zorném poli dalekohledu skutečně objevuji postavu na nějakém prskoletu, s brašnou přes rameno. Blíží se k nám. „Co ten tady doprdele dělá,“ přemítám. Než se naději, je chlap u nás. Ještě neslezl z motorky a už řve:
„Kterej idiot tohle nařídil! To si někdo pěkně vodsere!“
Co tady to pako dělá, vždyť jsme ve vojenském prostoru. Zapomínám ovšem, že na jeho samé hranici. A dost možná i za ní 🙂
„O co jde pane? Nějaký problém?“ táži se zdvořile.
Brunátný obličej se na mě otáčí: „Kterej debil tady nechal kopat ty díry?“
„No já, a co má bejt“?
„Prej co má bejt, kurva. Tady máme zasetej kanadskej jetel, metr čtvereční za tisíce a ty mi to tady rozvořeš jak divoký prase!“
Až teď mi dochází, že jsme možná už trošku mimo vojenský prostor. V pudu sebezáchovy vytahuji mapu, kde mám od velitele praporu zakreslenou pozici roty.
„Pane, takový jsem dostal rozkaz – koukněte do mapy.“ Pozice na mapě zdá se odpovídají skutečnému stavu, praporní písař se nejspíš trochu netrefil.
„Já na nějaký rozkazy seru, tohle někdo pěkně zacáluje!“ Chlap si přehazuje brašnu přes rameno a nakopává pincka. Za chvilku už je v trapu a já ho po hltu rumu pouštím z hlavy.
Po dvou nocích strávených v obraně, přichází rozkaz k přesunu. Tady už mám fakt výpadky paměti, mám pocit, že jsme tu obranu zaujali ještě jednou někde na druhým konci Doupova, kde jsme se jako připravovali na přechod do útoku. Určitě to tak muselo být, jinak si neumím vysvětlit, co bychom tam těch 5 nebo 6 dní, kolik to vlastně trvalo, dělali.
Každopádně se cvičení pomalu chýlilo k závěru a nadešel čas útoku. Jestli si dobře vzpomínám, prapor útočil ve druhém sledu, takže jsem se s rotou různě mrcasil po Doupově a ani nevím, jestli jsme se nakonec vůbec rozvinuli do bojové sestavy a provedli nějakou zteč. V samotném závěru jsem pak zažil ještě jednu „veselou“ příhodu.
Stojíme s rotou seřazeni v proudu ve stoupání nějakého kopce. Jsme v druhém sledu a mně se jaksi nedostává pokynů co dál. Nechci vletět někam kde se bojuje, nedej bože ještě před tribunu s papaláši (to útočné finále byla zároveň ukázka pro všemožné potentáty, létala letadla, vrtulníky – prostě šrumec). Takže nařizuji zastavit a čekám na pokyny ve vysílačce. Najednou se dole pod kopcem objevuje UAZ. Začínám větřit problémy a lehce znervózním. UAZ zastavuje dole, pár desítek metrů za posledními BVP mé roty. Otevírají se dveře, někdo vybíhá směrem ke mně. Jak se blíží, rozeznávám hodnost – major.
Je to dobrý, to bude nějaký tajtrlík z divize, říkám si. Už je u mě, pro sichr se předpisově zahlašuji a čekám co bude.
„Pojďte se mnou, soudruhu poručíku, velitel okruhu s vámi chce mluvit,“ oznamuje mi suše.
Kurva to snad ne, může mít někdo větší smůlu než já? I v té kose se začínám potit. Doupov je velkej jako kráva, vojáků tu jsou tisíce a zrovna já mu musím padnou do pazourů!
Nu, co se dá dělat. Vyrážím s majorem dolů k UAZu. Generálplukovník Veselý otevírá dvířka a ani nevylézá. Stavím se do pozoru a podávám hlášení. Nechá mě domluvit a pokládá záludnou otázku:
„Co to tady provádíte, soudruhu poručíku?“
Vždyť jsem mu to doprdele zrovna říkal, je hluchej?, pomyslím si. Opakuji, co jsem před mu chvílí sdělil v hlášení:
„Moje rota je v druhém sledu a čekám na další rozkazy od velitele praporu!“
Kouká na mě, vidím mu na očích, že si myslí, že mluví s debilem. Něco mi říká, moc ho nevnímám. Stručný proslov končí větou:
„To vás v tom Vyškově učili pěkný blbosti, vy inženýre jeden!“
Z jeho hlasu cítím totální despekt a opovržení. Jsem ale propuštěn a tak klušu zpátky k svému bevku. Tak jsem to přežil. Hltnul bych si rumu, ale už došel.
Cvičení skončilo ještě ten den. Po úspěšném odražení (možná i zničení, jak jinak) nepřítele se přesunujeme do polního ležení. Parkuji svá bévépéčka hned vedle tankové roty našeho tankového praporu, které velí můj spolubydlící Dušan D. Zve mě do tanku na skleničku. Čekám klasický rum rovnou z lahve, ale to by nesměl být Dušan. Za tankovým kanonem má zaparkovanou bednu. Otvírá ji, vyndává dvě broušené skleničky s širokým dnem a láhev skotské VAT 69. Nalévá pořádnou dávku a připíjíme si na „úspěch našich zbraní“ 🙂 – hlavně tedy na to, že jsme to my i naši vojáci ve zdraví přežili.
Přesunujeme se do stanů, kde budeme trávit další dva dny, než přijde řada na náš vlakový transport. Zpět se již nejede po ose a přepravit po železnici celou divizi není žádná sranda. Proto také budeme zcela mimořádně vagónovat ve Vojkovicích nad Ohří a ne v Podbořanech, tam to zabrali jiní. Uléhám na polní lůžko a po probdělých nocích okamžitě usínám. Mám pocit, že jsem spal celé ty dva dny v kuse, jen občas mě vzbudili na jídlo. Už nás čeká pouze ten přesun do Vojkovic a adieu Doupove – zase někdy příště.
Epilog
Jsme z divizáku v posádce už pár měsíců, pomalu začíná léto, když mě na štábu zastavuje finanční náčelník.
„Hele, nevíš kdo má tyhle věžový čísla BVP?“ diktuje mi povědomá trojčíslí.
„No ty jsou mojí roty, o co jde?“ táži se.
„Tak to máš asi problém. Máme tady škodu za nějaký jetel, či co. Asi 10 tisíc.“
A sakra. Muž s koženou brašnou opět na scéně!
„No nic,“ uklidňuje mě finančák, „nějak to zkusím vyřídit.“
Za pár dní si mě předvolává náčelník štábu mjr. Hora, zvaný vojcly „Sup“, nebo též „Kožená tvář“. Ta druhá přezdívka fakt seděla, za svou službu jsem ho viděl snad jen jednou trochu zvednout koutky úst – do úsměvu to mělo daleko. Zvedne ke mě hlavu od papírů na stole:
„Tak soudruhu poručíku. V sobotu si vezmete véesku, na ni naložíte vaše vojáky a vyrazíte na Doupov zahrabat ty vaše jámy. A buďte rád, že se nám to podařilo takhle usmlouvat.“
Takže cvičení pro mě opravdu skončilo až tu sobotu, kdy jsme poblíž Svatoboru sice nezahrabávali jámy (to už si zaměstnanci státního statku zahrabali sami), ale jako náhradní práci dostáváme za úkol vysbírat šutry z pole. Mužstvo se celkem snaží a agronom statku (onen muž s koženou brašnou) se nakonec ukáže jako celkem sympaťák. Žíznivým vojákům dovezl v kbelíku i pivo. Tím byla škoda srovnána a život šel dál.
PS. Na závěr tohoto vzpomínání bych chtěl dodatečně poděkovat všem vojákům 8. motostřelecké roty VÚ 8015, kteří to se mnou prožili. Klobouk dolů, chlapi.
Masochisté se mohou pokochat propagačním filmem z tohoto cvičení. Zhruba ve 20:45 se zde na pár vteřin objeví velitel stříbrského 57. msp mjr. Zeman a na úplný závěr je proslov zmíněného velitele okruhu gen.plk. Veselého. O něm ještě krátká poznámka níže.
Gen. plk. František Veselý (zvaný Franta Vápno) byl ve své době mimořádně obávaný velitel Západního vojenského okruhu (tedy jeden z nejvyšších velitelů v ČSLA). Jeho noční přepadovky útvarů byly vyhlášené. Jednou byla kontrola předem ohlášena, a tak k nám v rámci příprav přijel na „výpomoc“ hned ráno autobus plukovníků a podplukovníků z velení 1. armády, následován podobným autobusem z divize. Celé dopoledne byl útvar plný těchto vysokých šarží, které jen pobíhaly, kontrolovaly a jebaly nás, příslušníky útvaru. Ovšem jen do té doby, než se ke kasárnám přiblížila Veselého “šestsetřináctka”. Najednou nikde ani noha. Generál přijel, něco zkontroloval, pojebal velitele pluku a odjel.
A tu, jako mávnutím kouzelného proutku ožila různá zákoutí, křoviska a smeťáky, ze kterých se postupně vynořovali plukovníci a podplukovníci, navzájem se oprašujíc od bordelu, který se tam na ně nalepil. Jo, na nás, to si troufali, ale před Frantou byli podělaní strachy.
Komentáře