Další vzpomínání na zážitky ze služby u 57. motostřeleckého pluku, tedy VÚ 8015 Stříbro, tentokrát jedna (skoro) mimořádka.
Po nástupu k útvaru (1983) jsem byl ustanoven do funkce velitele 2. motostřelecké čety u 8. roty 3. praporu. Bylo mi 23 let a byl jsem tedy jen o pár let starší než mně podřízení vojáci. Velitelem 1. čety byl por. Jarda V., který ovšem velmi brzy převzal velení roty na 1. praporu a já jej ve funkci nahradil. Rotě velel tehdy poručík, od října npor. Jura K., o dva roky starší než já, bezva kluk.
To byla na rotách většiny útvarů standardní sestava – voják z povolání jako velitel roty a velitel 1. čety. Na obsazení velitelských postů dalších dvou čet již armáda neměla lidi a tak zde veleli absolventi VKVŠ,[1] tzv. „absíci“, prostým vojskem zvaní „špagáti“.
Prapor sídlil v jedné části dvoupatrového baráku ve tvaru U. Kasárna se v padesátých letech stavěla zřejmě podle jednotného mustru, protože stejné baráky byly (jen co já vím) i v Janovicích a Vysočanech u Boru. Budova měla dva vchody, ve druhém sídlil 2. mspr [2]. V našem vchodu byla v přízemí RTZ[3], prapor zabíral 1. a 2. patro. Barák měl ještě půdu, kde bigoši[4] s oblibou vyráběli kvašené nápoje (víno bych se tomu zdráhal říkat, prostě čučo) z různých kompotů, chleba a podobně – co se jim zrovna podařilo sehnat. Čas od času zde velitel praporu provedl šťáru a zabavené patoky nechal vylít. Poté zpravidla následoval tzv. „požární poplach“, nebo nějaká jiná lahůdka – když nebyli zjištěni konkrétní viníci. Pokud ano, nastoupili dotyční na pár dní do posádkového vězení.
K půdě se váže ještě jedna pěkná historka. Při jedné takové kontrole zde byla objevena místo čůča soudružka nevábného zjevu (velitel praporu prohlásil, že si myslel, že je to čerstvě vyfárající horník). Bigoši ji údajně někde opili, přivedli na prapor a uzavřeli na půdě, kde prý s nimi za stravu musela obcovat.
Hned od začátku mého nástupu probíhal na útvaru intenzivní výcvik. Cvičila se taktika, střelba, řízení BVP, pořadovka. Do toho samozřejmě údržba techniky a rajónu – tzv. PHD , tedy parkový a hospodářský den. Parkem byl myšlen autopark, nikoli veřejné rekreační prostory. Tato akce probíhala vždy v sobotu.
Vzhledem k intenzitě výcviku a i běžného provozu k zajištění chodu útvaru, je mi dnes záhadou, jak to mohl tehdejší režim finančně utáhnout. Při těch počtech lidí a techniky je to neuvěřitelné. Stejně tak neuvěřitelné je, že i při tom masívním provozu těžké techniky, střelných zbraní apod., docházelo u útvaru k tzv. mimořádné události zřídka – mám na mysli mimořádku spojenou s úmrtím, vážným úrazem a pod. Rozhodně to nechci nijak bagatelizovat, vždyť se jednalo o lidské neštěstí. (Bláboly o povolených ztrátách v armádě nechávám stranou, každý z nás měl z podobné události hrůzu. Ono taky oznamovat rodičům, že jim armáda vrací syna v rakvi, není fakt nic příjemného a to nemluvím o tom, jaká tragedie to byla pro ně. Naštěstí mě za 7 let služby u pluku nic takového nepotkalo). Nechat dnes takové množství mladých lidí manipulovat s tanky, nákladními auty a zbraněmi, nejspíš by se průměrný věk populace posunul výrazně vzhůru. A všechno to byli dvacetiletí kluci – klobouk dolů.
Běžný výcvik se odehrával ve výcvikovém prostoru přilehlém ke kasárnám (vrch Šibeník), na střelby z pěchotních zbraní se chodilo na střelnici Lažany u Černošína. Běžné střelby z tanků a BVP probíhaly na střelnicích Bohuslav (BVP) mezi Borem a Rozvadovem a Vysoká (tanky) nedaleko Dobřan při hlavní silnici z Plzně na Klatovy, ostatní na střelnicích VVP.
Asi dvakrát do roka probíhalo tzv. „vyvedení“, kdy se pluk po železnici přesunul do výcvikového prostoru Hradiště (to je onen slavný Doupov). Párkrát se výjimečně cvičilo i na Mimoni a Dobré vodě na Šumavě. Ovšem Doupov byl skutečně náš druhý domov 😖. Zde se v rámci vyvedení odehrávala i rotní, praporní a plukovní taktická cvičení, případně bojové střelby – na ty se sem občas zajíždělo i během roku. Největším mým zážitkem ovšem bylo divizní taktické cvičení s přesunem celé plzeňské divize na Doupov po vlastní ose. Tedy ne vlakem, ale všechno včetně tanků a BVP pěkně po silnici a v noci. Tomuto zážitku jsem věnoval samostatnou vzpomínku ZDE.
Jak jsem psal výše, výcvik ve střelbě se běžně prováděl na Lažanech, kam se chodilo pěšky. Vétřieskou tam jel jen velitel praporu s municí, mužstvo si těch 12 km odšlapalo tam i zpět, včetně velitelů rot. Když byl týden střeleb, vyráželo se obden po rotách brzy ráno. Nástup byl před čtvrtou hodinou, zhruba 2,5 hodiny na přesun, v zimně za tmy a po sedmé se začínalo střílet. Pozdě odpoledne zase přesun zpět, mezi osmou a devátou večerní jsme byli opět v kasárnách. Někdy déle, podle toho jak která rota skončila střelbu.
Každý voják si nesl svou osobní zbraň, takže nejlépe na tom byli velitelé rot, čet a střelci operátoři z BVP, kteří měli přidělenu pistoli. Největší zoufalci pak byli kulometníci – táhnout cca 9 kg železa tam a zpátky – žádná sranda.
My, vojáci z povolání, tedy jen s pistolí, na druhou stranu ovšem na ranní nástup a následný pochod často rovnou ze stříbrské vinárny, ledva jsme se stačili převléci do maskáčů. Vzhledem k alkoholovému omámení zase ta první cesta docela utekla a na vlastní střelby jsme již byli naprosto střízliví.
V roce 1983 (možná 84, už si fakt nepamatuji) jsme po jedné podzimní střelbě na Lažanech odešli s velitelem roty okolo dvaadvacáté hodiny na svobodárnu, abychom se po již několik dní trvajících střelbách (a pochodech) alespoň trochu vyspali. Sotva jsem zahučel pod peřinu, rozdrnčel se zvonek u dveří. Otevřu, za dveřmi spojka: „Soudruhu poručíku, máte se hned dostavit na prapor“. Nu což, nahodil jsem mundúr a vyrazil zpět.
Na praporu již pěkný šrumec, nikdo nespí, všude někdo pobíhá.
„Co se děje?“ ptám se dozorčího roty.
„Ztratil se Halagán z 9. roty“, zní odpověď.
„A kvůli tomu nás tahají do kasína“?
„No on se ztratil i s pistolí a nikdo neví, jestli si neulil nějaké náboje a nevalí na hranici“.
A kurva, vojáky z 9. roty příliš neznaje, až teď mi došlo, že voj. Halagán je střelec operátor, tudíž vyzbrojen pistolí vz. 52. Velitel praporu svolává vojáky z povolání na zasedačku. Na zasedačce je již velení pluku, vidím lidi od naší VKR[5], jsou zde další důstojníci, některé ani neznám, asi z divize. Po chvíli dva vojclové přinášejí na nosítkách velitele 9. roty Jardu H., který má zlomenou nohu a střeleb se vůbec nezúčastnil, leže v klidu na svobodárně. To soudruhy z velení pluku nezajímá, jsi jeho velitel, tak tu holt budeš trpět taky. Výslech Halagánovo spolubojovníků z roty již proběhl, nikdo si nepamatuje, kde se od skupiny oddělil. Dozvídáme, že to byl zvláštní podivím, který se s nikým moc nekamarádil – nadřízení velitelé šílí.
Velitel útvaru se ujímá slova:
„Jistě si chlapi uvědomujete, o jaký průser se jedná. Už teď je to mimořádka jako hrom, a jestli ten idiot míří na čáru, tak ani netušíte, co nás čeká. Každopádně už jsou na cestě kontráši[6] z Příbrami (velení 1. armády), pohraniční stráž a hotovost z Vysočan provádí překryv státní hranice“.
Armádní kontrarozvědka o půlnoci doráží a začíná další kolo výslechů příslušníků 9. roty. Zástupce velitele pluku mezi tím organizuje pátrací skupinu. Nominuje do ní důstojníky a praporčíky našeho praporu, tedy mimo praporní velení. Je nás šest. Kolem druhé sedá ZV mjr. Jurenka do UAZU a vyrážíme po známé trase směr Lažany. Je mlha a samozřejmě tma jak v řiti. Za autoparkem vede cesta po panelovce okolo vrchu Šibeník směrem na Otročín. Náhodnému pozorovateli (pokud by se zde v tom čase nějaký vyskytl), naskytla by se ku kochání neuvěřitelná scenérie:
V mlžném oparu, v kuželu světla linoucího se z reflektorů UAZU, kráčí po každé straně cesty řada postav v uniformách a do tmy se rozléhá jejich táhlé volání, připomínající vytí: „Halalgááán…, Halagáán…“. Výjev jak z hororového, či spíše fantastického filmu.
Takto, ochraptělí z neustálého řvaní, dorážíme až na Lažany, ovšem bez úspěchu. Po Halagánovi ani stopy. Mám v nohách již 36 km. Zástupce velitele je evidentně pobledlý, v předtuše nejhoršího. Naštěstí nechce pátrání opakovat i na zpáteční cestě. Narveme se do UAZU a vyrážíme zpět. Okolo páté jsme opět v kasárnách. Brzy začne svítat. Všichni důstojníci z vyšších stupňů velení jsou zralí na mrtvici. Je vidět, že očekávají již jen zprávu od pohraniční stráže, že se Halagán pokusil prostřílet do Německa a začnou padat hlavy.
Sedíme na zasedačce a čekáme co bude dál. Do místnosti nakoukne dozorčí roty. Vzhledem k atmosféře se ani nezahlašuje, jak vyžaduje předpis:
„Volali z brány, že je tam Halagán. Máme si pro něj poslat“.
Osazenstvo zasedačky vyskakuje ze židlí. Pro Halagána posílají kontrášskou škodovku – holt celebrita. VKR si ho bere k výslechu. Později odpoledne se dozvídáme výsledek.
Mistr Halagán si během přesunu odskočil a trvalo mu to trochu déle, takže jednotka se mu poněkud vzdálila. Ve tmě a mlze ji už nenašel, po chvíli odbočil i z trasy a zhruba pod úhlem 90 stupňů pokračoval lesem směrem na jih. Nad ránem se vynořil na hlavním tahu Stříbro – Rozvadov někde mezi Benešovicemi a Milíkovem, kde si stopnul auto, aby se posléze, ničeho zlého netuše, nechal vysadit na hlavní bráně. Pistoli naštěstí stále u sebe a bez střeliva.Vše tedy nakonec dobře dopadlo, až na probdělou noc a našlapané kilometry. S velitelem roty však ještě netušíme, co nás čeká. Za pár dní je rozkazem velitele pluku voj. Halagán přeložen z 9. roty na naši osmou, údajně aby jej spolubojovníci nešikanovali. Zároveň je zbaven funkce střelce operátora a ustanoven jako pomocník pancéřovníka – nejposlednější to funkce v motostřeleckém družstvu. Stal se tak nejspíš prvním pomocníkem pancéřovníka s poddůstojnickou školou[7] v ČSLA.
PS. Je to už více než 40 let. Rozhodně bych se neodváži přísahat, že vše se stalo přesně tak, jak píši. Nakonec,není podstatné, jestli ten ztracenec přijel do kasína stopem, nebo se tam nějak do rána doplazil. Ale příběh jako takový je pravda, včetně našeho nočního pochodu na Lažany. I toho velitele 9. roty fakt přinesli na nosítkách :).
Pokud vám ten blázinec okolo jednoho zbloudilého vojáka připadá šílený, je dobré si uvědomit, že necelý rok před tím, se od našeho útvaru pokusil npor. Dluhoš se samohybnou houfnicí 2S1 Gvozdika emigrovat na západ. Druhý takový průser v krátké době by už bylo asi bylo opravdu moc.
Vysvětlivky:
- VKVŠ Vojenská katedra vysoké školy ↩︎
- mspr – motostřelecký prapor – o stupeň vyšší jednotka než rota (organizace vševojskových jednotek před r. 1989: družstvo > četa > rota > prapor > pluk > divize > armáda > vojenský okruh) ↩︎
- RTZ – rota týlového zabezpečení (motostř. pluk měl kromě bojových praporů ještě jednotky zabezpečení – samostatné roty + velitelskou četu) ↩︎
- bigoš – slangové označení pro motostřelce (bigoš polní, vzduchem chlazený) ↩︎
- VKR – vojenská kontrarozvědka (taková STB v rámci armády) ↩︎
- kontráš – příslušník VKR ↩︎
- podůstojnická škola (PŠ, slangově péeška) – asi tříměsíční kurz pro poddůstojnické funkce vojáků základní služby. Absolventi mohli během další služby dosáhnou (až) hodnosti četař. ↩︎
Komentáře