Mám takovou poněkud morbidní úchylku. Rád si prohlížím vývěsky pohřební služby. Je to zcela jistě tím, že se nacházím ve věku, kdy tam mohu viset i já a nebude to nijak zvlášť překvapivé. Při studiu těch smutných oznámení si dělám v duchu malou statistku průměrného dožití a porovnávám to s mým aktuálním stářím. Tipuji si při tom, jak dlouho zde ještě mohu asi tak být. Některá vývěsková období jsou optimistická – to když převažují 80+, případně se vyskytne i nějaký devadesátník, jiná již méně. Bohužel výskyt nebožtíků 60-70 let je, řekl bych častější. Nejvíc mne ovšem deprimuje, když se ve vývěsce objeví některý z mých bývalých kolegů, důstojníků a praporčíků ČSLA. Musim se smutkem konstatovat, že v drtivé měl jejich život k dlouhověkosti daleko. Samozřejmě se na tom velkou měrou podílela i jejich životospráva, většina z nich se rozhodně nešetřila. Alkohol, cigarety, stres a nedostatek spánku jistě vykonaly své. Bohužel, ani já jsem se v mládí příliš nežinýroval. Tak uvidíme, na co jsem si zadělal – třeba budu výjimka, potvrzující pravidlo. Tolik tedy „optimistický“ prolog (snad) série článků o službě v ČSLA. Prostě jsem si řekl, že se pokusím něco sepsat, dokud ještě žiji a dokud mi to alespoň trochu myslí.
Občas, když se procházím bývalými kasárny (tedy tím, co z nich zbylo), vynořují se mi v mysli vzpomínky jako dávno zapomenutý film. Pamětí příliš nevynikám a spousta zážitků se navíc odehrála v těžkém alkoholovém rauši, takže se opravdu jedná jen o záblesky (dnes bychom moderně řekli „flashbacky“). Jejich sepsání by i tak vydalo na knihu. Bohužel, do spisovatele mám hodně daleko a tak zůstanu jen u těch útržků.
Stojím před vjezdem do areálu. Kdysi tu stávaly mohutné kamenné sloupy držící plechová vrata – hlavní brána VÚ 8015 a dalších menších útvarů. K nim přiléhala nízká budova dozorčího útvaru. Zde měl stanoviště i dozorčí u vchodu s pomocníky a v zadní části se nacházelo stanoviště radiostanice, tzv. stálice. Když armáda v roce 2004 odešla, jako první zmizela vrata, po pár letech i budova a nakonec nepřežily ani ty dva sloupy. V hlavě se mi promítají služby, které jsem zde odsloužil – a že ji nebylo málo. Většina z nich proběhla v poklidu ale pár z těch „divočejších“ mi utkvělo v paměti.
Hned u té první jsem při ranním hlášení degradoval tehdejšího velitele pluku pplk. Chůpka na majora, neb jsem mu blbě viděl na ramena a jeho hodnost jsem si za těch pár dní ještě neosvojil. No byl z toho v šoku, podobně jako ten generál ve zfilmovaných Černých baronech, když mu dával Terazky (Landovský) hlášení na Zelené hoře.
Další veselou službu jsem zažil jako dozorčí útvaru při plukovním vyvedení do VVP (už si nepamatuji, proč jsem taky nejel). Tehdy se v noci útvar vracel a převozy z nádraží zajišťoval ZNŠ pluku mjr. Šimun. To byla taková veselá postava útvaru. Tak jako většina z nás se rád napil a ani tato noc nebyla výjimkou. Při nočních nájezdech k nám na dévéťárnu se nějak postupně dostal do konfliktu s mým pomocníkem ppor. Jakůbkem. Mladý, čerstvě nastoupivší důstojník (možná trochu labilnější povahy) to po při jedné takové návštěvě psychicky nezvládl, a vytočen na nejvyšší míru, nemaje na čem vybít své rozhořčení, prokopl kanadou dveře od místnosti DÚ. Kopnout si do nadřízeného se přeci jen neodvážil :). Navíc oznámil, že si ráno na nebohého ZNŠ bude stěžovat veliteli útvaru – marně jsem mu to rozmlouval. Nakonec jej přesvědčil s poslední ranní návštěvou sám mjr. Šimun svým klasickým okouzlujícím způsobem:
„Jakubek, něbuď piča. Daj mi ruku ty kokot a všetko budě dobre“. Podporučík se sice trochu vzpouzel, ale nakonec si dal říct. Zbytek služby už proběhl v klidu. Kolega Šimun už bohužel též není mezi námi. Já ho měl rád a rád na něj vzpomínám. Tak doufám, jestli odněkud shora čte tyto řádky, že se nebude na mne zlobit, když jsem ho zde zmínil.
Jako poslední zábavnou historku ze služby pomocníka DÚ musím zmínit své setkání s pozdějším ministrem obrany Slovenské republiky, tehdy velitelem 1. armády gen. Andrejčákem. Bohužel na mě vyšla služba zrovna když útvar navštívil v rámci nějaké kontroly. Můj dozorčí jako na potvoru někam zmizel a tak podání hlášení zbylo na mne. Odmeldoval jsem klasické …během mé služby se nic zvláštního nestalo…, načež generál pravil:
„To sa nehambite mať také špinavé šnúry, súdruh nadporučík?“
„Stydím, soudruhu generále, ale takové jsem dostal při nástupu služby.“, odvětil jsem.
„Zavolajte mi výstrojného náčelníka!“
Postarší nadpraporčík Štybar (dědeček místního cyklistického šampiona – už je též dávno tam nahoře) naběhl do pěti minut, třímaje v ruce běloskvoucí fungl nové šňůry dozorčího. Provedl jsem bleskovou výměnu a generál spojeně odkvačil. Půl hodiny po jeho odjezdu byl výstrojní náčelník zpět i s mými původními šňůrami barvy špinavě šedé.
„Tak mi je zase naval, mám jen jedny!“ pravil a odkráčel uložit funglovky opět do skladu.
V srpnu 1983 jsem prošel právě touto bránou, když si nás, několik čerstvě z VVŠ vyřazených poručíků, přivezl mjr. Mencl, coby evidenční důstojník (útvar byl na jednom z mnoha cvičení na Doupově), z „hrubého roztřídění“ k útvarům na velitelství 19. msd v Plzni.
U toho třídění se musím pozastavit, neboť v jednu chvíli mi hrozilo reálné nebezpečí, že místo ve Stříbře skončím ve Vysočanech u Boru. To by bylo opravdu na kulku do palice a kdybych to čirou náhodou přežil, ubíral by se můj život docela jiným směrem – nepojal bych ženy své, nezplodil s ní dítka naše a určitě bych nyní neoblažoval svou přítomností náš výchovný ústav (netroufám si soudit, zda by to pro instituci nebylo spíš plusem). To jen na zamyšlenou, jak každá malá náhoda ovlivňuje chod věcí budoucích.
Je tedy třeba začít s tím, jak se tehdy rozdělovaly mladé perspektivní vojenské kádry k útvarům. Na konci posledního ročníku VVŠ si každý z nás, budoucích absolventů, mohl vybrat divizi, u které chce sloužit. Pro nevojáky je třeba uvést, že motostřelecká divize měla tři motostřelecké, jeden tankový a jeden dělostřelecký pluk + řadu podpůrných samostatných jednotek v síle většinou praporu. Jejich dislokace byly různé. Plzeňská divize měla motostřelecké pluky ve Stříbře, v Tachově a ve Vysočanech, tankový pak přímo v Plzni na Borech, dělostřelecký na Slovanech. My, coby motostřelci, jsme byli pochopitelně předurčeni k útvarům motostřeleckým.
Od třetího ročníku VVŠ jsme se specializovali na dva nejběžnější typy obrněných transportérů používaných v ČSLA – někteří na starší OT-64 a jiní na novější BVP-1 (na snímku), já si vybral bévépéčko. Výběr nástupní divize nebyl ale zdaleka tak jednoduchý. Drtivá většina z nás by samozřejmě preferovala Moravu, případně Slovensko, neb tam se nacházely útvary tzv. „druhosledové“. To znamenalo, že v případě války nastupovaly do boje až později. Z toho důvodu se u nich nedržely vyšší stupně bojové pohotovosti, nejezdilo se na cvičení, většina techniky byla zakonzervována a neužívala se. Dokonce zde sloužil i výrazně redukovaný počet vojáků ZS – byli určeni v podstatě jen na údržbu, na plný stav by se doplňovalo záložáky v případě mobilizace. Taková služba byla pro budoucího důstojníka pochopitelně přitažlivější – velet jednotce bez vojáků, toť sen každého z nás. Zatímco na západě Čech mladý velitel čety vyfasoval 30 vojclů, 3 OT/BVP či tanky a strávil minimálně polovinu roku ve VVP, na Moravě a Slovensku se mohl věnovat činnostem mnohem příjemnějším.
Při výběru umístěnky měli přednost spolužáci s výtečným prospěchem, případně ještě jinak angažovaní, kteroužto podmínku jsem bohužel nesplňoval. Volil jsem tedy Plzeň. Zdála se mi dost velká a v skrytu duše jsem doufal, že by se třeba našlo něco u nějaké jednotky přímo ve městě. To, jak jsou mé představy naivní, se ukázalo záhy po uvítacím projevu důstojníka na velení divize, kam jsme dorazili 1.8.1983 po posledních červencových prázdninách (na VVŠ byly letní prázdniny jen jeden měsíc). Proběhlo první třídění do jednotlivých útvarů a mé jméno se ocitlo na seznamu budoucích příslušníků tachovské posádky. Nadšen jsem nebyl (Plzeň by byla lepší), ale říkal jsem si, že mohlo být i hůře. Pomalu jsem se balil, když si důstojník ještě na něco vzpomněl:
„Jo, abych nezapomněl – soudruzi, má někdo z vás specializaci na BVP?“
A sakra, zatrnulo ve mně. Ve Vyškově mi několik lidí tvrdilo, že pluk vyzbrojený BVP je ve Vysočanech – to byl útvar mimo lidská obydlí, kam se chodilo za trest. Tam jsem tedy opravdu, ale opravdu nechtěl. Co teď? Zatajit to a riskovat, že si to později z mých papírů zjistí a bude průšvih? Nakonec jsem rezignoval a smířen s nejhorším jsem se přihlásil.
„Tak soudruhu poručíku, ten Tachov to nebude, tam bévépéčka nemáme.“
„No to jsem věděl, tak holt vyslov ten ortel,“ prolétlo mi hlavou.
„Tebe pošlem soudruhu do Stříbra, už se tam na tebe těší.“
Připadal jsem si, jak kdybych vyhrál ve Sportce. Zázrak! Už mi vůbec nevadilo, že to není Plzeň (jak je vše relativní, co?). A ani mi nevadilo, že útvar ve Stříbře je nejen prvosledový, ale na rozdíl od Vysočan a Tachova též na plných stavech mužstva i techniky (tam měli alespoň nějakou rotu rámcovou – tedy téměř bez vojáků) – prostě „elita“ – cca 1500 lidí v plné zbroji. Ale bylo to v civilizaci, stavěly tu rychlíky a dálkové autobusy. A bylo zde možno (na rozdíl od Vysočan) potkat osoby ženského pohlaví. Prostě samá pozitiva. Taky to bylo blíž domů, jen o 30 km, ale bylo. Kde by mne napadlo, že za pár let budu doma tady.
Za hodinku jsem již stál spolu s dalšími osmi spolubojovníky z Vyškova za bránou stříbrských kasáren a zíral na šedivé obří baráky ve tvaru U a rozlehlé nástupiště zvané „buzerplac“. Euforie z šťastného třídění již vyprchala a první pocity sklíčenosti a beznaděje se pomalu vkrádaly do mé duše. Jediné, co mě trochu utěšovalo byl fakt, že na to nejsem sám.
Právě začala nová epocha mého života.
Komentáře