Tohle byla jedna z těch mála pěkných chvil na vojně. Tuším, že to bylo někdy na jaře 1984, když si mě zavolal NŠ praporu a oznámil mi, že s ním vyrážím na tzv. „Zvláštní práce“. Vůbec jsem netušil, o co se jedná. Dalším překvapením bylo, že se mělo jet v civilu, i vojáci jen montérky, auta zamalované čs. znaky na dveřích – prostě utajení. Nakonec se z celé akce vyklubala údržba pohraničního opevnění z doby před 2. sv. válkou, tedy těch známých řopíků a pevnůstek. Do té doby jsem se domníval, že jsou již ponechány svému osudu, leč nikoli. Armáda je pravidelně udržovala a zřejmě se s nimi počítalo v případném válečném konfliktu. Jak, to opravdu netuším.
V příslušný den jsme se tedy shromáždili na nástupišti. Velitel celé akce byl náčelník štábu 3. mspr František Abrahám, jeho zástupcem já, pár apsíků jako velitelé pracovních skupin a zhruba dvacítka vojáků. Tři vétřiesky standardního provedení pro přepravu osob, za jednou zapřažen přívěs přestavěný na ubytovací karavan – tedy vybaven kamny, dvěma palandami, stolkem. Ten “štábák” byl taková černota. Při kontrolách ho vždy schovávali, protože byl mimo evidenci, nalezen někde na Doupově, přivlečen do posádky, opraven a přestavěn. Od té doby si ho čas od času někdo půjčoval na podobné akce. Dále naši kolonu tvořila cisterna a polní kuchyně (POKA), obojí též na V3S. Pro ubytování mužstva se vezly stany a polní lůžka.
První tábořiště jsme postavili u potoka nedaleko obce Ostrov u Bezdružic. Ta víska byla výjimečná tím, že tam sice neměli hospodu, ale místní občané si vybudovali cosi jako klub, což byla v podstatě malá hospůdka, s pípou a sporákem, kterou si sami obhospodařovali. Možná to papírově zaštítil hasičský spolek, ale to je vlastně jedno. Prostě to večer normálně fungovalo a já s náčelníkem jsme se stali pravidelnými hosty.
Přes den jsem rozvezl pracovní skupiny po bunkrech, maje k dispozici mapu se zakreslenými objekty a obrovský svazek klíčů s čísly bunkrů. Někdy nebylo fakt jednoduché ten bunkr najít (tehdá mobily s GPS a mapou ještě samozřejmě neexistovaly). U cest je logicky moc nestavěli, za ta léta porůznu obrostly lesním porostem. Občas jsme nějaký hledali i hodiny. Nakonec jsem ale vždy příslušný objekt nalezl, odemkl a vysadil určenou skupinu asi čtyřech lidí, vybavenou olejem, vazelínou, kýbly s vápnem a štětkami. Jejich úkolem bylo namazat panty pancéřových dveří, konzervovat kovové části výbavy a celý bunkr, nebo pevnůstku vz. 36, vybílit. Kolem krásná příroda, počasí přálo, prostě idylka. Po rozvozu pracovních čet jsem neměl do čeho píchnout. Občas jsem je pro formu zkontroloval, ale kontrolu splnění úkolu jsem dělal většinou až při svozu, takže půl dne veget. Opalovačka, houby, návštěva hospody v Bezdružicích – fakt jsem se nepředřel. Po návratu teplá večeře, večer hospůdka v Ostrově, družba s domorodci a místní soudružkou učitelkou v MŠ.
Malá vsuvka: Po letech, když jsem se oženil, jsem se dozvěděl, že v této školce začínala svou učitelskou praxi i má švagrová a švára zde spoluzakládal onu milou hospůdku. Oba tu též jeden čas bydleli – svět je prostě malej.
V té putyce se nejen dobře pilo, ale i jedlo. Náčelník – nyní to už mohu prozradit, již dávno není mezi námi – měl spoustu známých všude a proviantní sklad nebyl výjimkou. A tak občas dovezl kus pořádné flákoty, kterou poté místní amatérský, ale výborný kuchař Venda Skřivánek (dej mu Pánbůh věčnou slávu) připravoval na různé způsoby. Fakt to bylo moc dobré, celá hospoda si mlaskala a pivo teklo proudem. Když se to protáhlo, kuchař voj. Gregor připravil v “poce” ještě druhou večeři ve formě biftečků, abychom nešli spát hladoví.
Ani mužstvo nijak netrpělo. Jsem si jist, že v naší nepřítomnosti se o sebe, co do proviantu včetně alkoholu, dokázali postarat. Za dobré pracovní výkony jsme jim ještě na víkend dovezli sud piva, udělal se táborák, kytara, zpěv – prostě takový čundr.
Každá sranda však jednou končí. Zhruba po dvou týdnech jsme se přesunuli na sever někam k Jivjanům, kde jsme pokračovali v údržbě opevnění. Tam už to tak pěkné nebylo, museli jsme si vystačit s normálními hospodami v okolí. Často jsme jezdili do nedaleké Zhoře, kde byl kulečník. No a nakonec nás stejně čekal návrat do kasáren, do té šedi a každodenní buzerace.
Par fotek z této akce naleznete ve fotoalbech ZDE.
Komentáře