První díl článku o zázraku jménem JMK – druhý bude následovat.
Jelikož jsem čas od času dotázán jak a kde jsem maturoval, pokusím se zde pojednat o jednom speciálním projektu, jehož jsem byl účastníkem. Jsem na to dnes svým způsobem pyšný, neb celý pokus prezentující symbiózu ministerstva školství a obrany, trval jen několik let a počet absolventů nepřesáhl pár stovek. Hrdě se tedy řadím mezi ty, kdož dokázali za rok zvládnout to, co běžnému studentu gymnázia trvá roky čtyři. Pochopitelně jedině díky mimořádnému úsilí a píli 😋.
K vysvětlení toho, jak jsem se stal součástí úkolu, který můžeme pracovně nazvat „mladé a vzdělané kádry do armády“, je nutné zabrousit trochu do historie.
Již jsem v několika článcích na blogu psal, že jako dítko školou povinné, neměl jsem se studiem v podstatě problém. Snadnost, s jakou jsem prolezl základní školu paradoxně zapřičinila mé budoucí studijní potíže. Po celou dobu navštěvování ZŠ jsem nepřivykl pravidelné domácí přípravě a ve stejném duchu jsem pokračoval i na gymnáziu. Výsledkem bylo pololetních osm čtyřek na vysvědčení (ale všechny čisté, žádná z milosti ) – včetně tělocviku! Po rodičovské poradě bylo tedy rozhodnuto, že další studium na gymplu není zrovna perspektivní a já přestoupil na odborné učiliště ve stejném městě (Přelouč). Tehdy byl učňák součástí každé větší fabriky. Největší továrnou v Přelouči byla Tesla, monopolní výrobce magnetofonů. Zde můj otec pracoval jako vedoucí vývoje, takže přestup na firemní učiliště nebyl problém. Tamní studijní obory měly dvě hlavní větve – elektro (mechanik elektronických zařízení) a strojní (nástrojař – zámečník a soustružník). Vše pochopitelně bez maturity, OU s maturitou ještě neexistovala. Vzhledem k tomu, že na střední školu se ze základky hlásilo tak 5 – 6 lidí ze třídy (s trojkami to zkoušel málokdo), neměla učiliště problém naplnit své stavy, jak je tomu bohužel dnes.
Malinko odbočím: Dnes nad učilišti leckdo ohrnuje nos, ale tehdejší úroveň nebyla vůbec špatná, byť různá. Ono to již vyplývá z toho, co jsem psal výše. Jestliže na střední školy z 9. třídy odešlo okolo 15 – 20 % žáků, nemohli na učilištích studovat úplní pitomci. Tedy přesněji: na ty studijně na chvostu zbyla učiliště zednická, kuchařská, malířská apod., u děvčat pak např. prodavačka aj. Prospěchově trochu lepší se šli učit soustružníky, nástrojaři či automechaniky. Na ty, co se nedostali na střední školy, čekala pak ta lepší učiliště a obory, jako např. zrovna elektrotechnika (o programování a počítačích ještě nebyla řeč). Pár zoufalců z úplného chvostu poté odcházelo ze ZŠ rovnou do pracovního procesu, ale to bylo spíš výjimečné. Co bychom dnes dali, za tehdejší množství řemeslníků.
Takže jsem se ocitl v poměrně „intelektuálním prostředí“. Ve třídě byla dokonce polovina holek, které chlapecké osazenstvo trochu kultivovaly, abychom zcela nezvlčili (u nástrojařů, kde byli skoro samí kluci, to bylo běžné. Jednou zavřeli učitele ve třídě a musel lézt oknem). Co se týká mého studia, pokračoval jsem v zavedeném standardu – tedy bez domácí přípravy, maximálně nějaký ten úkol, který se psal stejně ve třídě před vyučováním. S výjimkou matiky, na niž jsme měli bývalého vojáka, jenž vybíral úkoly na vrátnici. Když jsme je – my dojíždějící – v reakci na to psali v nádražní čekárně, zdokonalil svůj systém a čekal na nás už na peronu u vlaku.
Princip studia / nestudia mi v pohodě vystačil první dva roky na velmi slušné známky, neb laťka byla proti gymplu přeci jen podstatně níže. V závěrečném třetím ročníku se ale začaly objevovat první potíže. Spolu s nadcházející plnoletostí přicházely i první zábavy, mejdany a alkoholové zkušenosti, což se neblaze projevilo nejen na mém prospěchu, ale i na mé známce z chování, kdy jsem se postupně vypracoval na závěrečnou trojku z mravů. Blížil se tedy konec školního roku (1978) a učňovské zkoušky. Původní předpoklad, že budu po OU pokračovat ve studiu na elektrotechnické průmyslovce se pomalu rozplýval (na konec jsem si ji stejně udělal, ale až o 15 let později). Na denní studium brali jen dva nejlepší z ročníku a to jsem v té době již opravdu nebyl. Dělat školu večerně po šichtě ve fabrice mne zrovna nelákalo. Situace byla zoufalá.
Když tu, tak jako se v pohádce náhle zjeví kouzelný dědeček, objevili se na našem učilišti náboráři z pardubické okresní vojenské správy. Vojenské školství trpělo v té době citelným nedostatkem studentů a v důsledku téhož pak i armáda kritickým nedostatkem vojáků z povolání, hlavně vysokoškolsky vzdělaných. Armáda té doby byla něco úplně jiného než dnešní parodie (mám na mysli početní stavy techniky a mužstva, nikoli vycvičenost). Při její velikosti bylo nutné zajistit pravidelné doplňování velitelského sboru v požadovaném množství, žel poptávka výrazně převyšovala nabídku. Náboráři z vojenských správ tehdy pořádali spanilé jízdy po školách a slibovali za dušičku hory doly. Spousta studentů gymnázií tehdy odmaturovala jen díky slibu pokračovat ve studiu na VVŠ – společenská poptávka již zkoušející učitele dotlačila k patřičnému snížení nároků.
Na konci sedmdesátých let rozhodla strana a vláda, že by nebylo od věci, vrátit se ke zkušenosti let padesátých (z dělníka soudcem, či prokurátorem za jeden rok) a podpořit současně vzdělanost a třídní uvědomělost důstojnického sboru přílivem dělnických kádrů na vojenské vysoké školy. Což o to, myšlenka to nebyla původně až tak špatná. Předpokládalo se, že vybráni budou nejlepší studenti lepších učilišť, kterým bude umožněno si ve zrychleném režimu dodělat maturitu a následně budou pokračovat ve standardním studiu na VVŠ. Ten zrychlený režim vypadá na první pohled poněkud děsivě, ale berme v úvahu, že z řady učilišť tu celkem slušný základ vzdělání byl. Ono i poučňovské studium na civilních průmyslovkách (ať již denní, či večerní) nebylo čtyřleté – proč taky.
Tak se tedy zrodil slavný Jednoroční maturitní kurz, ve zkratce JMK, námi přejmenovaný na Jamajku (čti po anglicku Džamajka).
Nechal jsem se tedy i já zlanařit a s vidinou rychlé maturity a pokračování ve studiu na technickém, nikoli velitelském oboru na VVŠ, jsem to soudruhům podepsal. Ten technický obor mi samozřejmě slíbili, tak jako by mi slíbili v podstatě cokoli – přesně v duchu onoho přísloví: „Když ptáčka lapají, pěkně mu zpívají“. Dopadlo to přirozeně poněkud jinak.
Vsuvka: Možná mě měla varovat odpověď na mou otázku kdy a z čeho se budou konat přijímačky: „Buď v klidu, žádné přijímačky se nedělají. Tam se nastoupí a pak se tak nějak uvidí.“
1. srpna roku 1978 jsem tedy v Pardubicích nastoupil do rychlíku, abych z něj po přestupu v Brně vyskočil na vyškovském nádraží. Tam na nás již čekaly vojenské tatrovky, kterými jsme se přepravili do areálu školy. Následovala standardní vojenská přijímací procedura – holič, sprcha, převlíknout do tepláků a pokračovat ve fasování ostatní výstroje – maskáče, uniforma, kanady, prádlo atd. Při pohledu na ostatní vyholené lebky a postavy navlečené do modrých tepláků mi začínalo být smutno. Za občasného poštěkávání záklaďáků zajišťujících celý ten kolotoč, ze mne vyprchávaly poslední zbytky nálady.
Dalším šokem bylo ubytování. Z náborových prospektů jsem znal moderní vysokoškolské koleje, dvou až třílůžkové pokoje s vlastním sociálním zařízením. Místo toho nás čekaly dlouhé přízemní baráky vzdáleně připomínajících prasečák. Žádné koleje, ale stará kasárna v sousedství moderní školy, která pamatovala ještě první republiku. Vytápění klasickými kamny na cimrách, kde jsme byli po pěti až osmi kusech. Vojenské palandy, skříně na chodbě. Umývárna s korytem, sprcha 1x týdně v centrální sprchovně (výstižný slangový výraz „kombajn“) pro celá kasárna – velká místnost, na stropě sprchy, hromadné umytí tak dvaceti kusů najednou – vyloženě intimní záležitost 😀.
Celý ročník (zhruba 100 lidí) rozdělili do čtyř čet, obsadili jsme dva baráky. Hned následující den začal výcvik. Byl začátek srpna, škola začínala až v září a srpen roku 78 byl horký a suchý. Ideální podmínky jak z chlapců udělat chlapy :). Denně střídavě pochodujeme po buzerplace, lítáme a zakopáváme se po okolních kopcích. Zbraně nemáme, protože paradoxně vlastně nejme vojáci. Náhradní vojenská služba nás čeká až za rok na VVŠ. Oficiálně se jmenujeme „žáci“ a stejně tak se i hlásíme: „Žák XY přišel na vás rozkaz!“ Nemáme ani vojenské knížky, osobním dokladem je stále občanka, kterou nám ale dávají jen na vycházky, spolu s vycházkovou knížkou. Režim a buzeraci ale máme stejný jako záklaďáci. Když večer usínám, vzpomenu na rodiče, ségru, kámoše, holky a je mi do breku. Už není žádné já, je jen četa, rota, velitel…
Po týdnu to vzdali první jedinci. Vzhledem k našemu právnímu statusu to nebyl zase takový problém. Pár dní přemlouvačka, konzultace s rodiči, ale nakonec vrátili hadry, vyfasovali občanku a valili domů.
V září konečně začala škola. Tedy ne že bych se na ni nějak těšil, ale současně s ní skončila podstatná část vojenské buzerace, na kterou už nebylo tolik času. Záměru doplnit chybějící vzdělání během jednoho roku byl přizpůsoben rozvrh i denní režim. Výuka byla každý den od osmi do oběda a to včetně soboty. Po přestávce na oběd se pokračovalo odpoledním vyučováním zhruba do 16 hodin, mimo sobotu – to jsme měli odpoledne volno. Poté následovalo společné samostudium na učebně (samozřejmě pod dozorem) až do večeře v 18 hodin. Teprve po večeři bylo osobní volno (přerušené povinným sledováním Televizních novin), které končilo nástupem okolo půl desáté večer (v sobotu o hodinu déle). Úderem dvaadvacáté hodiny museli být všichni v pelechu. Pak už nad námi bděl jen dozorčí se svým pomocníkem.
Původně snad dobrá myšlenka, stojící při zrodu kurzu, narazila v praxi na výše zmíněný problém nabídka x poptávka. Ve výsledku to znamenalo, že náboráři brali každého, koho se jim podařilo přesvědčit, bez ohledu na jeho prospěch a typ učiliště. A tak se stalo, že jsem se ve vyškovském JMK potkal nejen s provozními chemiky či elektromechaniky, ale i s vyučenými řezníky, zedníky, s chlapci ze slovenských salaší vysoko v horách (tuším, že existovalo i nějaké bačovské učiliště) a jinými zajímavými profesemi. Rozdíl mezi úrovní vzdělání jedněch a druhých byl obrovský.
Nemám nic proti řezníkům ani pastevcům, ale při vědomí toho, s jakým prospěchem na tyto obory odcházeli ze ZŠ, byla představa jejich úspěšné maturity úsměvná. Řada z těch hochů dávala s obtížemi do kupy souvislou větu, četla na úrovni žáka 4. třídy a o matematice či fyzice vůbec nemělo smysl mluvit. Někteří neznali azbuku a ruské texty (ruština byla hlavním cizím jazykem, vyučovaným od 4. třídy ZŠ) si zapisovali foneticky latinkou.
Po nátlaku pedagogického sboru i soudruzi z velení školy pochopili, že tudy cesta nevede a v říjnu byla realizována hromadná čistka. Rozloučili jsme s těmi nejkřiklavějšími případy, což bylo asi 15 % osazenstva. I tak tam dost exotů zůstalo.
Díky studijnímu režimu se v mé mysli udál nějaký přerod. Protože celý den prakticky nic jiného než škola neexistovalo, ve třídě nebyla žádná děvčata, která by sváděla k chlípným myšlenkám a tak rozptylovala mou pozornost, a i při odpoledním samostudiu bylo možno tak maximálně pokoutně číst knihu, začal jsem se z nudy učit. Vbrzku jsem zjistil překvapivou věc – že probíranou látku umím. Dokonce velmi dobře. I učitelé si mě brzy zařadili mezi premianty, a tak mi občas prominuli zřídkavý výpadek – zpravidla po nějakém večerním alkoholovém excesu, neb i vycházky jsme občas měli. Akorát s němčinou jsem trochu bojoval. Na jazyky jsem nikdy nebyl žádný Einstein.
Nakonec jsme to tedy ve zbylé sestavě dotáhli k maturitě. Maturovali jsme (bez možnosti výběru) z matematiky, fyziky, češtiny a ruštiny. Kromě dvojky z ruštiny jsem vše ostatní dal za jedna, ale co si budeme nalhávat – konkurence nebyla moc silná.
Nastal čas vstupního pohovoru na VVŠ. Jak jsem již zmínil na začátku, počítal jsem s nástupem na studijní obor automobilní-technický, což byl jediný nevelitelský obor ve Vyškově. Bohužel ho ten rok přeložili do Brna na VAAZ. Takže mi soudruzi ohnuli loket a dali na výběr z „bohaté škály“ ostatních – přesněji – zeptali se, zda chci být raději motostřelcem, nebo tankistou 😃. Když jsem opáčil, že bych v tom případě raději do civilu (naivně doufaje, že bych to zkusil na civilní VŠ), mile mi odvětili:
„Ale jistě soudruhu, to není problém (byli jsme de jure stále civilové). Jen počítej s tím, že zaplatíš školu, a že na podzim obdržíš povolávací rozkaz, takže na nějaké studium zapomeň. A taky počítej s tím, že ta vojna nebude lehká.“ To už sice trochu blafovali, ale kdo ví.
Sklopil jsem tedy ouška, a vybral si motostřelce – ani nevím proč. Asi mi tank připomínal rakev.
Vsuvka. Tak jako před nástupem na JMK i nyní jsem položil dotaz: „A kdy se budou dělat přijímačky na VŠ? A obdržel jsem totožnou odpověď:
„Buď v klidu, žádné přijímačky se nedělají. Tam se nastoupí a pak se tak nějak uvidí.“ 😅😅
A měli pravdu. Nastoupilo se a vidělo se. Leckdy až přecházel zrak 🙂
pokračování příště
Komentáře