Pokračování prvního dílu. Pro zachování kontextu doporučuji začít předchozím dílem – články se totiž řadí dle data vydání.
Na závěr článku ještě pár střípků ze studia na JMK:
Učitelé
Učili nás zhruba půl na půl učitelé z vyškovských středních škol a absolventi VKVŠ (absíci), budoucí učitelé, kteří si takto odsloužili povinný rok základní vojenské služby. Protože jsme s nimi zašli občas na pivko, vím, že byli za takovou vojnu hrozně rádi. Kdo by nebyl – odbyli si v klidu a teple vojnu a ještě získali učitelskou praxi. Většinou to byli fajn kluci, akorát ruštinář byl takový zvláštní autoritativní týpek. Spolužáci mu jednou nechali v třídní knize vzkaz „Mafie není žádná značka sejra!“ asi jako výstrahu, ale spíš ho to pobavilo.
Vzpomínám si ještě na učitelku češtiny. Měla hodně zvláštní jméno (asi Galgozcyová, či tak nějak). Byla to již starší dáma, možná nám tak jen připadala, byli jsme přeci jen mlaďoši – velmi decentní a kultivovaná. My blbci jsme jí přezdívali „Suchá sardel“, ale nemysleli jsme to zle – spíš, že jsme to její jméno neuměli vyslovit. Měla mě ráda, protože jsem hodně četl a psal pěkné slohy. Taky jsem s češtinou neměl problém.
Velitelé
Celému kurzu velel podplukovník Jedlička, který to vyfasoval zřejmě na dosloužení do penze. Starší pán v obličeji připomínající přesluhujícího bernardýna. Podstatně zajímavější figura byl velitel celého středního školství na VVŠ plukovník Strmeň (kromě JMK zde byla i tzv. DDŠ – dvouletá důstojnická škola, taky maturita po učňáku, ale pak marš k útvarům, žádná VŠ a nároky na studium o dva řády nižší než u nás. Studentstvo tomu odpovídající – čest výjimkám). Naprosto nezapomenutelná figura, mjr. Terazky hadr. Ale to by bylo na samostatný článek.
Velitelem naší čety byl npor. Plotěný, námi přezdívaný Kosťa. Nikoli však dle křestního jména (byl Pavel), ale proto, že postavou připomínal kostlivce. Chodil zásadně s pravou rukou zasunutou mezi knoflíky kabátu na prsou, asi se zhlédl ve Stalinovi, ten ji tak taky často nosil. Vždy ve středu neopomněl pronést svou typickou hlášku: „Středa, je ho tam třeba.“ Kdo však očekával, že se v tento den odebere domů včas, aby splnil své manželské povinnosti, byl zklamán. Ve středu nás pravidelně oblažoval svou přítomností až do večerky – zřejmě ho jebání mužstva vzrušovalo víc.
Vycházky
Vycházky jsme samozřejmě měli. Ne moc často, nebyl na ně nárok, ale tak jednou týdně jsme se ven dostali (až na notorické průšviháře). Hlavním cílem vycházek byla pochopitelně hospoda a snaha uvést se co nejdříve do stavu, kdy z člověka spadnou chmury a vidí vše v příznivějším světle. Často to končilo totálním ožráním.
Někdy po vánocích, když začala plesová sezóna, pořádal Okresní výbor SSM ve Vyškově svůj svazácký ples. I na JMK jsme měli svazáckou organizaci. V jejím výboru se shodou náhod ocitl i můj kamarád Honza (rozhodně ne vlastní iniciativou, ale někdo tam být musel). Honza, na rozdíl od nás ostatních, byl v podstatě místní. Pocházel z vesnice asi 15 km od Vyškova. Autoritou své funkce zajistil dva lístky na tuto společenskou událost – pro nás dva, jako že za odměnu. Když nadešla ona chvíle, navlékli jsme bílé košile, nažehlené uniformy a dostavili se na poučení k veliteli kurzu. Pplk. Jedlička s námi pohovořil jako vlastní otec.
„Doufám, že si soudruzi uvědomujete, jaké cti se vám dostalo. Jdete v podstatě reprezentovat náš kurz. Spoléhám na vás, že se budete chovat tak, jak se od vás očekává.“ Chyběl už jen křížek na čelo.
Vše jsme pochopitelně slíbili a vyrazili za zábavou. Ples se konal v sousedních Drnovivích, což byla sice jen větší vesnice, ale byl tam velký kulturák, který se často využíval k podobným pompézním akcím. SSM zajistilo autobusy a tak jsme se pohodlně dopravili až na místo. Vypadalo to, že vše proběhne v klidu a pohodě. Popíjeli jsme pivko, kolem se promenovali svazácké soudružky v róbách, funkcionáři v kvádrech a pár podobných zoufalců jako my ve vojenském. Pak ovšem nastal krizový okamžik. Jelikož byl Honza místní, měl na plese spoustu známých. Jeho odchody na panáka tu s tím, tu s druhým, se začali povážlivě stupňovat, Nakonec mi asi na hodinu zmizel z očí.
A pak to přišlo. Ve foyeru kulturního domu bylo široké lomené schodiště, kterým se vcházelo na balkony. Stál jsem zrovna dole pod ním, když tu se mi naskytl „úchvatný“ pohled. Shora na schodiště přecpané dámami ve večerních toaletách vbíhá Honza, drže si ruku před ústy. Leč tlak přeplněného žaludku je neúprosný a ruka není schopna zadržet mocný proud. Dámy s hrůzou uskakují, většinou marně. Zdá se mi, že to trvá věčnost. Konečně je hříšník dole a svazačky zděšeně prohlížejí potřísněné šatstvo. Pořadatelská služba nás (oba) vyhazuje ze sálu. Zpět jdeme pěšky, tedy kolegu zpočátku nesu, později se trochu probírá.
Celá vydařená akce se pochopitelně neutajila a hned v pondělí nastupujeme na raport k Jedličkovi.
„Zklamali jste mou důvěru soudruzi. A hlavně jste zklamali naši svazáckou organizaci!“
Nahodili jsme zkroušené obličeje, což velitele asi trochu obměkčilo. Nakonec, zavřít nás stejně nemohl (nebyli jsme vojáci de jure), takže jsme dostali nějakou důtku a zaražené vycházky.
Holky
Budu stručný – žádné. Vyškov byl vojenské město, koncentrace vojska fakt obrovská. Na jedno děvče hned několik vojclů. Navíc, když je vojáků moc, nejsou u obyvatelstva zrovna v oblibě, takže děvčata nad námi víceméně ohrnovala nos. Tudíž nám fakt zbýval jen ten chlast.
Kultura
Občas se jezdilo do divadla – buď do Prostějova nebo do Brna. Díky minimu vycházek to dopadalo jak se dalo čekat. Samotného kulturního aktu se zpravidla účastnila těžká menšina, zbytek zažíval kulturní orgasmy v knajpě. Výjezd nezřídka končil pozvraceným autobusem – naštěstí vojenským, takže to pak hříšník v autoparku uklidil.
Někdy zjara se konalo ve starém kasárenském kině vystoupení rockové kapely „Naděje“, založené vojáky stavebního pluku, který stavěl školu (nový areál ještě nebyl zcela dokončen). Stavařům jsme říkali „pétépáci“, i když s původními PTP neměli nic společného, ty již byly dávno zrušeny. Nadrženi na normální muziku jsme samozřejmě nemohli chybět. Kapela spustila, nejprve ostýchavě, postupně přitvrzovala. Obecenstvo tvořené námi a pétépáky se dostávalo do varu. Ve vzduchu se objevily první bundokošile, kterými do půl těla svlečení vojáci točili nad hlavami. Atmosféra začala vonět svobodou. Kapela nasadila vlastní, tvrdší úpravu Santanovy Čarodějky. Pétépáci ve varu před pódiem divoce polonazí křepčili a i my jsme se začali postupně přidávat. Náhle rozžehlo světlo o ozval řev. Nahoře v hledišti stál dévéťák a ječel: „Co to má znamenat?! Okamžitě se oblečte a rozpusťte to! Všichni ven!“ A bylo po koncertu.
Školní výlety
Oficiálně žádné nebyly. Ale. Velitelem čtvrté čety byl nějaký poručík Řehořek. Takový bodrý chlapík, tak nějak jsem si představoval poručíka Hamáčka z Černých baronů (než ho ve filmu ztvárnil Schmitzer, ten náš byl spíš trochu při těle). Tento muž pocházel z vísky Velenova u Boskovic. Na konci roku uspořádal kulturně-turistickou akci pod krycím názvem „Po stopách partyzánského hnutí na Boskovicku“. Skutečný cíl byl ovšem názvu na míle vzdálený. To jsme ale ještě netušili.
Jelo se vlakem s přestupem v Brně a Skalici. Když jsme v Boskovicích vystoupili z vlaku, poručík k nám měl krátkou řeč.
„Tak poslouchejte. Zítra v 15 hodin odsud odjíždíme směr Brno. Kdo tu nebude, má smůlu. Teď se přesuneme na Velenov, kde můžete spát na sále v hospodě, ale to je vaše věc. Tam vám taky povím něco o partyzánech. Takže zítra ve tři tady.“
Zvyklí na tvrdý vojenský režim, zírali jsme jak blázni. V hloučcích jsme došli do Velenova. Tam nám skutečně místní pamětník pověděl o historii odboje v obci. (Ten zde opravdu existoval – viz http://www.velenov.cz/category/zajimavosti-v-obci/). Již cestou se mnozí z nás průběžně občerstvovali, neb obyvatelstvo nám bylo (na rozdíl od Vyškova) velmi přátelsky nakloněno. Není divu, vojáka tu naposledy viděli za druhé světové války. V podstatě neustále nás někdo zval na panáka, což jsme s radostí přijímali. Na Velenov jsme tedy dorazili většinou v lehce podroušeném stavu. Obsadili jsme místní hospodu, kde se rovněž neabstinovalo. Naše výprava se postupně dělila na menší skupinky. Někteří odcházeli navazovat družbu s místními obyvateli, další se šli koupat do nedalekého rybníka, jiní zůstávali v putyce, ostatní se trousili různě po okolí.
Od toho odpoledne si již z celé akce mnoho nepamatuji. Spal jsem snad někde v kravíně, kde nás ráno vzbudili dojičky. Jak jsem se dostal zpět do Boskovic nevím, ale včas na srazu jsem byl, pár záblesků z nádraží mám. Pak mám dlouhou mezeru, ze které nevím nic. Návrat zpět ku vědomí se odehrál ve vlaku, kde mě vzbudila průvodčí s požadavkem na předložení jízdenky. Protože už jsem částečně vnímal realitu, snažil jsem se jí vysvětlit, že hromadnou jízdenku má náš velitel a že jsem součástí skupiny.
„Milý pane, vy jste jediný voják v celém vlaku,“ odvětila ta dobrá duše.
„To není možné, kde to jsme?“
„V Blansku.“
„A kam jedeme?“
„Do České Třebové.“
Nechápal jsem nic. To Blansko by sedělo, přes to se z Boskovic do Brna jede, ale proč jedeme opačným směrem? V předtuše pěkného průšvihu jsem vystoupil. Bylo kolem sedmé večer. Jestli nebudu do večerky zpátky, nečeká mě nic dobrého. Rychle jsem střízlivěl. Došlo mi, že vlakem přes Brno to nestíhám. Takže na stopa. Je vidět, že jsem stále ve vojsku zaslíbeném kraji. Zastavuje hned první auto. Řidič jede jen do Jedovnice, ale ujišťuje mě, že odtud jezdí do Vyškova autobusy. Bohužel mám v kapse jen pár drobných, čím zaplatím lístek netuším. Na autobusáku v Jedovnici mám neuvěřitelnou kliku, čekají zde dva vojáci a dle výložek vidím, že posluchači čtvrťáku VVŠ. Pokorně jim vysvětluji situaci a prosím o půjčku. Kluci jsou skvělí. Nejen že mi půjčují prachy na lístek, ale navíc (protože byli doma načerno) spolu s nimi pronikám do kasáren dírou v plotě, čímž se vyhýbám odlapení na bráně. Je těsně před půl desátou, na nástupišti se řadí naše jednotka k večerní kontrole přítomnosti. Zabíhám do tvaru a za chvíli se při čtení svého jména hlásím hlasitým „Zde“!
Maturitní ples
Samozřejmě nebyl. Nejsou holky, není ples. Zato jsme měli – asi aby nám to nebylo líto – tzv. maturitní (nebo možná absolventský, už nevím) slib. Neskutečně debilní a pompézní záležitost. Na závěr ročníku pozvali rodiče, všechny nás nahnali do kina, kde jsme stáli nastoupení na jevišti jak Alexandrovci, rodiče v hledišti. Četl se jakýsi slib, něco na způsob vojenské přísahy. Nejšílenější na tom bylo, že se v tom textu asi čtyřikrát vyskytovalo nějaké zvolání, na které jsme hromadně odpovídali slovy jako „Tak slibuji!“, „Nezradím!“ a podobnými patetickými výkřiky. Strašné, můj táta z toho byl docela v šoku. No ale přetrpěli jsme to a tím pro nás celá anabáze skončila. Ze slibu jsme rovnou odjížděli na měsíční prázdniny (i na VVŠ byly prázdniny jen měsíc) a pak nástup znovu do pakárny, tentokrát na čtyři roky.
Tak to by asi bylo o JMK vše. Určitě bych si na pár pikantností ještě vzpomenul, ale už by to bylo moc dlouhé a nudné. Celá slavná historie JMK brzy skončila. My jsme byli vlastně druhý ročník toho pokusu. Po nás střední školství (tedy DDŠ a JMK) přestěhovali z Vyškova do slovenského Martina a odtud naopak k nám vysokou školu pro dělostřelce a ženisty. V Martine JMK asi po roce skončilo, takže celkem proběhly snad jen tři ročníky.
Jak jsem již onehdy někde psal – dříve jsem se na předlistopadové vojenské školství díval skrz prsty, ale v porovnání s aktuálním stavem českého školství obecně, není můj pohled zdaleka tak kritický. Když tu stávající úroveň pozoruji, opět mi v uších zní ono:
„Tam se nastoupí a pak se tak nějak uvidí“. 😁
Komentáře