Na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let minulého století (bože, to to letí) jsem studoval na vojenské škole. Celým názvem se ten ústav jmenoval „Vysoká vojenská škola pozemního vojska trojnásobného hrdiny ČSSR a hrdiny SSSR armádního generála Ludvíka Svobody ve Vyškově na Moravě“, ve zkratce pak VVŠ PV LS. Paráda, což? Celkem jsem ve Vyškově strávil dlouhých 5 let, díky čemuž jsem získal lehký hanácký akcent (dnes již nahrazen plzeňským „tutáním“) a slušnou slovní zásobu slovenštiny, vulgarit zvláště – zhruba polovina spolužáků byli Slováci.
Nikdy jsem na své vzdělání nebyl nějak extra pyšný, tu školu jsem považoval tak trochu za méněcennou vůči ostatním civilním VŠ. S odstupem doby jsem však svůj názor značně korigoval. Mé pohrdavé nazírání možná platilo v dobách předlistopadového školství, kdy nebyla vysoká škola v každé díře a vzdělání mělo obecně vcelku slušnou úroveň. V dnešních časech neustálých školských „reforem“ již na svoji alma mater nemám zdaleka tak přísná měřítka a mezi desítkami současných škol by se rozhodně neztratila. Co si budeme povídat, na VŠ dnes studuje téměř každý, kdo má „do řitě díru“ a ta kvalita podle toho vypadá. A to vůbec nezmiňuji „důležitost“ některých oborů. Výsledkem je, že otitulovaná bude brzy většina národa, což při známém průběhu Gaussovy křivky znamená, že se mezi vysokoškoláky nachází nezanedbatelný počet těch, u kterých – řečeno slovy Václava Klause – udiveně zdvihám obočí. Nejmenovaná europoslankyně budiž příkladem. To by však bylo na samostatný článek, snad někdy jindy.
Vrátím-li se ve vzpomínkách do dob mého studia myslím, že co do obsahu výuky byla VVŠ srovnatelná s ostatními školami podobného typu. Civilní předměty učili civilové, skripta stejná jako na jiných VŠ, tři semestry matematiky (říkalo se sice „Ať děláš co děláš, VVŠ uděláš!”, ale RNDr. Zlatník se tím příliš neřídil a při zkouškách z matiky to celkem slušně „čistil” – byl jsem hodně rád za trojku a „postup do dalšího kola”), dva fyziky, pružnost/pevnost, hydromechanika a jiné chuťovky – prostě v tomto směru normální škola.
Odlišnosti od civilu pochopitelně byly. Kromě vojenských předmětů například proslulé Mazáčovy polepšovny. Ty zavedl mjr. Pavel Mazáč, zvaný Pavka, náčelník našeho moto oboru. Princip byl jednoduchý: pokud někdo dostal při nějakém cvičení nedostatečnou, byl na víkend zařazen do tohoto „kurzu“. Celou sobotu a neděli pak trávil ve společnosti podobně postižených plněním přesného harmonogramu činností, na kterém si dával Pavka fakt záležet. Hodinku tělocvik, hodinku studium základních řádů, dvě hoďky pochodování po buzerplace (pořadová příprava), taktická příprava (zakopávaní se polní lopatkou) a podobné chuťovky – od rána do večera. Pokud si dotyčný známku během následujícího týdne neopravil, pokračoval další víkend v podobném duchu. A tak stále dokola. I nejsilnější jedinci to nevydrželi déle než pět týdnů.
No a k vojenskému výcviku a režimu se váže i jedna z mých vzpomínek. V areálu školy byla i poměrně slušně vybavená knihovna. Tehdá nebyly PC ani mobily, v televizi nic moc a tak se pro část z nás stávala hlavní zábavou pro volné chvilky kniha. Ve vyšších ročnících pak byla nahrazena hospodou a filozofickými úvahami nad oroseným půllitrem. Četlo se kde co, občas se dokonce v knihovně narazilo i na nějakou tu indexovku – oni soudruzi z politického oddělení zase moc vášniví čtenáři nebyli a tak knihovna zřejmě nepodléhala přílišnému ideologickému dohledu. No a stalo se, že si někdo z nás vypůjčil (a přečetl) knihu amerického (zřejmě pokrokového) autora Luciana K. Truscotta s názvem „Šedá uniforma“. Děj knihy se odehrává v elitní americké vojenské akademii (West Point), kterou autor absolvoval, takže zde mimo hlavní zápletky – vraždy posluchače – rovněž barvitě a poutavě líčí výcvik na této škole. A náš spolužák s překvapením zjistil, že studenti na West Pointu prožívají v podstatě stejnou pakárnu, buzeraci a dril při výcviku, jako my, posluchači VVŠ. Vše nám nadšeně vylíčil, načež jsme vyrazili do knihovny a povypůjčovali jsme si všechny výtisky tohoto díla, které byly k dispozici. Též jsme byli nadšeni. No podívejme se, oni nás zde, v té „lepší“ socialistické VVŠ buzerují úplně stejně, jako tom „zlém“ West Pointu.
Šuškanda se začala lavinovitě šířit ročníkem. Kniha se rázem stala bestsellerem, v knihovně neustále vypůjčená. Pochopitelně jsme ji začali využívat jako ideologickou zbraň proti buzeraci. Opakující se hlášky typu „…je to tu jak ve West Pointu, …buzerace jako v Americe..“ a podobně, logicky neunikly bystrému uchu nadřízených a několik kontrolních otázek záhy odhalilo původ nákazy. Kauzy se ujalo – jak jinak – politické oddělení školy. Ke knize proběhlo školení, které řídil sám politruk fakulty. Dotyčný soudruh nám v obsáhlém projevu vysvětlil, že jsme si obsah knihy špatně vyložili, že nevidíme věci v souvislostech, že naše škola je opravdu jiná, lepší, že ještě nemáme ten správný třídně uvědomělý náhled na věc, atd., atd… Časem se do toho trochu zapletl, takže budil spíš všeobecné veselí a moc lidí asi nepřesvědčil. Každopádně to byl konec celé „aféry“, všechny výtisky knihy byly staženy z knihovny – možná i spáleny na hranici 🙂 . Doufám, že alespoň nebohá knihovnice zůstala ušetřena 🙂 .
Posledním mně známým čtenářem knihy byla moje matka, která si ji na mé doporučení zakoupila a když jsem ji ujistil, že to takhle u nás na škole opravdu vypadá, nemohla z toho chuděra několik nocí spát, co za hrůzy v tom Vyškově zažívám 😀 .
Komentáře