Úryvek z románu Mirákl (Josef Škvorecký)
Když se blížily maturity.
„To je teda gól,“ řekla mi. „Co budeš dělat?“
Blížily se, byly už prakticky přede dveřmi. Všechny holky, i Boženka Stoklasová, znemožněná v celém kraji prohlášením, v němž se zřekla zločinného otce, ale zato připuštěná k maturitě, přestaly chodit na rande s kameníky a s bezhlavostí vlastní svému pohlaví hustily do sebe nepřehlednou směs nepochopených poznatků z mnoha věd.
A já byl v rejži.
„Co budeš dělat, profásku?“ opakovala Liška.
„To bych taky rád věděl.“
Díval jsem se střídavě na dopis z ministerstva, který mi ráno dala Ivana, a na ušmudlanou cyklostylovanou stránku s nadpisem:
SOCIÁLNÍ VĚDA
Úvod:
SOCIÁLNÍ PÉČE ZA FEUDALISMU
Když jsem nastoupil místo v Kostelci, předala mi sociální vědu, s patrnou úlevou, kolegyně Řivnáčová a spolu s vědou také cyklostylovaný list. Marně jsem se snažil zjistit, nejdřív od své předchůdkyně, pak od Ivany, potom od krajského inspektora a nakonec písemným dotazem v Praze, co – kromě textu na cyklostylovaném listu – má být předmětem této nové vědy. Ministerstvo ji na naši bývalou rodinnou školu zavedlo teprve ten rok, aby podtrhlo socialistický charakter ústavu a také v rámci všeobecného zvědečtění výuky. Byl to výraz téže snahy, jež z předmětu Vaření, vyučovaného Evženií Vikusovou, udělala Teorii výživy, kterou vyučovala zase Vikusová, takže se ve školní kuchyni vyráběly stejně ptáčky, dršťkové polévky a sněhové dorty jako dřív, jedině že se k nim (podle tabulek) uváděly kalorie.
Já však byl v loji. Můj předmět se ve starých osnovách pod žádným jiným jménem nevyskytoval, a protože patřil k hlavním nástrojům zvědečtění, předepsalo ho ministerstvo na čtyři hodiny týdně ve čtvrtém učebním ročníku. Na můj dotaz odpovědělo, že osnovy a učební texty budou vydány co nejdříve.
Nebyly. Nikdy. Nakonec jsem se na pátrání po podstatě důležité vědy vykašlal a četl jsem v těch čtyřech hodinách s holkama Pasáka holek, který svým sociálním charakterem a komunistictvím autora do sociální vědy snad taky patřil. A najednou, tři neděle před zkouškami dospělosti, v Praze rozhodli, že ze sociální vědy se bude maturovat.
Seděl jsem s Liškou v kabinetě nad dopisem, kterým mě totéž ministerstvo, jež přislíbilo, ale nikdy nevydalo osnovy a učební texty, žádalo, abych vypracoval 60-70 maturitních otázek a zaslal je ve dvou vyhotoveních k schválení oboru zkoušek dospělosti při ministerstvu školství, sekce sociální vědy.
„To je teda gól,“ řekla Liška.
Do kabinetu se dralo červnové slunce a já se na Lišku utrhl, aby nežvanila a radši koukala myslet. Oba jsme se znovu začetli do cyklostylovaného Úvodu do neznámé vědy s nadějí, že nás to nějak osvítí.
Ve feudálním řádu, psalo se v té víc než stručné příručce,prakticky sociální péče v moderním slova smyslu neexistovala. Feudální pán měl sice povinnost pečovat o poddané, jimž věk anebo nemoc znemožnily pracovat, ale tato péče se buď omezila na občasné udílení bídných almužen, anebo zůstávala vůbec jen na papíře, protože jakákoliv kontrola nebyla prakticky možná.
Jediná zařízení, alespoň vzdáleně připomínající moderní sociální péči, byly chudinské špitály, vydržované většinou církví, zejména některými charitativními mnišskými řády. Byla to ovšem jen rouška, jíž církev, největší vykořisťovatel středověku, zakrývala zlo, jež páchala na pracujících společenských třídách, nevolnících a venkovské a městské chudině.
Vybavení těchto špitálů bylo velice primitivní, hygiena prakticky žádná, nemocní leželi po desítkách v nevětraných sálech, a mnohdy jediná péče, kterou jim nevzdělaní a pověrčiví mniši poskytovali, byla tzv. svátost posledního poma
– (pokračování učebního textu zašleme do týdne)
Zde text, který ministerstvo poslalo v padesáti exemplářích, skončil navždy.
„Co s tim?“ vzdychl jsem malomyslně.
Liška použila jednoho ze svých nepravděpodobně horlivých výrazů a nehtem, nalakovaným křiklavou oranží, spočítala řádky.
„Dvacet. A na tobě chtěj šedesát otázek. To znamená – dvacet v šedesáti je třikrát – na každý tři řádky jednu otázku. To neni tak strašný.“
„Pane Bože, do čehos to duši dal!“ pravil jsem zbožně. „A do čehos to omylem dal šachový nadání!“
„Už je po nadání,“ pravila Liška. „Už mi dal mat.“
„To brzo. Když byl tady, vypadalo to na remízu.“
„To byla stejně nějaká klika nebo co, že sem to s nim tak dlouho koulela,“ řekla Liška a vrátila se k přítomným záhadám. „Hele, co je na tom špatně? Na každý tři řádky jednu votázku -“
„Naopak to je! Musíme udělat tři otázky z každý jednotlivý řádky!“
„Ježkovy voči! Ve feudálním řádu prakticky sociální péče v moderním slova smyslu neexistovala. Z toho tři votázky. Ježkovy krátkozraký voči!“
„No třeba: Otázka číslo jedna. Existovala ve feudálním řádu sociální péče?“ pohlédl jsem na ni tázavě a Liška rychle pochopila. Řekla:
„Jaká byla sociální péče ve feudálním řádu? Otázka číslo dvě.“
Nic dalšího mi nenapadlo.
„Jak by ses zeptala do třetice?“
Lišce se nad nosem udělala známá kolmá vráska. Po chvilce pravila inteligentně:
„Teoreticky existovala ve feudálním řádu jakási sociální péče. Jak tomu bylo ve skutečnosti?“
„To by snad šlo. Potřebuje to ale přece jen trochu víc pestrosti.“
Po pětiminutovém úsilí jsme měli první tři otázky.
1) Existovala ve feudálním řádu sociální péče?
2) Jakým způsobem se feudální společnost starala o sociální případy?
3) V teorii byl ve středověku primitivní systém sociálního zabezpečení; jak tomu bylo ve skutečnosti?
Poslal jsem Lišku pro chlast a pustili jsme se do práce. S pomocí výčepní lihoviny se nám práce brzo stala hrou a do půlnoci jsme vyrobili šedesát sedm úplně různých otázek. Lihovina taky způsobila, že nás nenapadlo, zkusit na některé z nich dát odpověď.
* * *
Otázky ministerstvo schválilo, v Kostelci jsme je nacyklostylovali a rozdali žákyním. Se svolením Ivany zářila okna internátu dvě hodiny přes večerku až do půlnoci a několik dívek z nižších ročníků využilo krize k tomu, aby přebraly dospívajícím kolegyním sochaře z kamenické školy. Jednou večer, cestou od rybníčku, jsem oknem vilky Evženie Vikusové spatřil pobledlou skupinu svých žákyň, jak se o něčem radí s učitelkou vaření, ačkoliv z Teorie výživy se nematurovalo.
„To je jasný,“ zašeptala Liška, která po mém boku nakukovala přes odkvetlý šeříkový keř do Evženina soukromí. „Budou chtít maturitní komisi užrat, tak se raděj čim.“
„Užrat?“
„Jako: upít. Jako se lidi vopijej, tak voni chtěj, aby se komise užrala, poněvač alkoholu směj nalejvat jen málo.“
Pochopil jsem tajný plán založený na Teorii výživy a začal jsem se na maturity těšit.
* * *
Těsně před zahájením zkoušek svolala Ivana poradu čtvrtého ročníku a na ní holky úpěnlivě žádala, aby pro čest školy a v zájmu dobrého výsledku odmaturovaly všechny ve svazáckých košilích.
„Předepsáno to není, soudružky,“ pravila, „ale udělá to dobrý dojem na soudruha předsedu komise, a tak nějak se tím demonstruje stoprocentní organizovanost, kterou na škole máme.“
Stoprocentní organizovanost jsme měli, ale potřebný počet svazáckých košil se na škole sehnal jen s vypětím všech sil. Nakonec je, na Ivanin rozkaz, půjčily dospívajícím žákyně nižších ročníků.
A tak jsme v pondělí ráno zasedli ve sborovně, v nedělních šatech, já s předtuchou zkázy. Sborovnu – rovněž na rozkaz Ivany – opatřily den předtím žákyně nižších ročníků tzv. výzdobou, která místnost proměnila v sál jakoby přichystaný na marxistické šibřinky. Ivana byla toho dne u kadeřníka (byla to neděle, ale holič byl otcem jedné z maturantek) a podobala se nyní ne jako obvykle buldokovi, ale obrovskému pudlu. V jejím stínu se skoro ztrácel drobný předseda komise, bývalý učitel pomocné školy, jenž včasným zpokrokověním avancoval až na ředitele ošetřovatelské školy v Ječné ulici. Já seděl na samém konci stolu, vedle Milady Marešové, která přišla rovněž v svazácké košili.
Vpustili první maturantku, Adamovou, bledou jak pierot. Vytáhla si lístek s otázkou, nejdříve jej upustila na zem, pak si jej přečetla a vrátil se jí klid. Její zkouška byl rozhodný úspěch. Pokonverzovala rusky o životě soudruha Stalina, rozebrala báseň Michala Sedloně Krmička vepřů a řekla o ní, že je to důstojné pokračování velkých revolučních vizí českých revolučních básníků devatenáctého století Svatopluka Čecha a Jana Nerudy; z marxismu si vytáhla otázku V čem spočívá dialektická metoda? a odvrčela příslušnou pasáž z učebnice i se dvěma tiskovými chybami. Ivana se ještě zvětšila hrdostí nad tak zřejmou inteligencí, Adamová sáhla po poslední otázce. Ze sociální vědy.
Přečetla ji komisi nahlas, s úlevou:
„Charakter péče ve středověkých špitálech.“
Nadýchla se a spustila:
„Ve feudálním řádu prakticky sociální péče v moderním slova smyslu neexistovala. Feudální pán měl sice povinnost pečovat o poddané, jimž věk anebo nemoc znemožnily pracovat, ale tato, v uvozovkách, péče se buď omezila na občasné udílení bídných almužen, anebo zůstávala vůbec jen na papíře, protože jakákoliv kontrola nebyla prakticky možná. Jediná zařízení, alespoň vzdáleně připomínající moderní sociální péči, byly chudinské špitály, vydržované většinou církví, zejména některými charitativními mnišskými řády. Byla to ovšem jen rouška, jíž církev, největší vykořisťovatel středověku, zakrývala zlo, jež páchala na pracujících společenských třídách, nevolnících a venkovské a městské chudině. Vybavení těchto špitálů bylo velice primitivní, hygiena -“
„Nu, myslím, že to stačí, přerušil ji v tomto už dosti kritickém místě předseda. Co vy na to, soudruzi?“
S Ivanou v čele jsme spokojeně přikývli a zpocenou Adamovou jsme poslali ven, abychom se mohli krátce poradit. Poradili jsme se krátce, Adamová povolána zpět, oznámeno jí, že dospěla s vyznamenáním, a byla propuštěna, červená blahem.
Právě když zmizela ve dveřích na chodbu, zazněl gong. Trhl jsem sebou, protože tak nemarxistický zvuk jsem neočekával. Dveře na chodbu, jež se právě zavřely za Adamovou, se znovu otevřely a do sborovny vešel podivný, ale zajímavý přelud: „Dorůžková, Chebenová, Žďárská, Pelantová, Sinkulová, Chocholoušová a Kotyková, sedm objektivně nejpěknějších žákyň čtvrtého ročníku, každá ve svazácké košili, přes ňadra poněkud našponované (všechny vypůjčeny od mladších a menších kolegyň), a na těch ňadrech přes uniformu správných názorů každá přišpendlenou feudální kraječkovou zástěrku jevištní komorné. V rukou opatrně nesly stříbrné podnosy s občerstvením a pochodovaly husím pochodem.
Plán, o němž mluvila Liška, se tedy počal uskutečňovat.
Došly ke stolu a jako na sokolském sletě udělaly liché vlevo v bok, sudé vpravo v bok; jenom nejhezčí Jarmilka Kotyková, zůstala s podnosem stát přímo před bývalým učitelem školy pro duševně zaostalé. Když všechny došly na své mety a otočily se čelem ke svému členu komise (přede mnou barokní andělíček Sinkulová), provedly jako na povel vzorně nacvičené pukrle a položily na stůl podnosy. Sám generalissimus nemusel by se stydět za tak secvičenou jednotku, tím méně předseda, jehož Ivana nápadně po očku sledovala. Splnil naděje.
Řekl: „Ó! Ó!,“ holky udělaly vlevo a vpravo v bok, manévrem podobným vstupnímu se seřadily a husím pochodem vyšly ze sborovny. Nad zadky ve šponujících sukních se jim houpaly obrovské bílé mašle z krajkového mušelínu.
Probral jsem se z okouzlení a pohlédl jsem na svůj tác. Vedle čajové díže vermutu tam stálo cosi intenzívně vonícího a zapečeného v rozměrné mořské mušli. Předseda už to ochutnával a opět pravil: „Ó! Ó!“
Maturity zahájily velmi úspěšně.
Pokračovaly stejně úspěšně i po občerstvení. Na potítko nastoupila Barabášová, rovněž dobře navrčena. Zmohla ruskou konverzaci (o životě soudruha Lenina), českou báseň (Jan Vrchcoláb: Kostelecká noc Vladimíra Iljiče), i marxismus (tři zdroje a tři součásti). Ze sociální vědy si vytáhla otázku: Sociální funkce katolické církve ve středověké společnosti.
„Ve feudálním řádu,“ pravila, „prakticky sociální péče v moderním slova smyslu neexistovala. Feudální pán měl sice povinnost pečovat o poddané, jimž věk anebo nemoc znemožnily pracovat, ale tato, v uvozovkách, péče se buď omezila na občasné udílení bídných almužen, anebo zůstávala vůbec jen na papíře, protože jakákoliv kontrola nebyla prakticky možná. Jediná zařízení, alespoň vzdáleně připomínající moderní sociální péči, byly chudinské špitály, vydržované většinou církví, zejména některými charitativními mnišskými řády. Byla to ovšem jen rouška, jíž církev, největší vykořisťovatel středověku, zakrývala zlo, jež páchala na pracujících společenských třídách, nevol -“
„Výborně, soudružko!“přerušil ji předseda. „Já myslím, že by to stačilo. Co říkáte, soudruzi?“
Rychle jsme přisvědčili, že si rovněž myslíme, že by to stačilo, jenom Milada Marešová po mně divně zašilhala.
Když předseda Barabášové oznámil, že dospěla s vyznamenáním, otevřela Milada ústa, jako by se mě chtěla něco zeptat, ale rozmyslela si to.
Následující Cahová měla otázku: Možnost kontroly sociální péče za feudalismu.
„Ve feudálním řádu,“ pravila, „prakticky sociální péče v moderním slova smyslu neexistovala. Feudální pán měl sice povinnost pečovat o poddané, jimž věk anebo nemoc znemožnily -“ a předseda ji přerušil už za „Jediná zařízení, alespoň vzdáleně připomínající moderní sociální péči -“
Cincibusová odpovídala na: Financování špitálů ve středověké společnosti.
Pravila: „Ve feudálním řádu prakticky sociální péče v moderním slova smyslu neexistovala.“ Předseda tomu učinil konec za: „- jen na papíře, protože -“ a rovněž po mně zašilhal.
Když potom Čermáková promluvila na téma: Povinnosti sociálního charakteru uložené společenským zřízením feudálovi,slovy „Ve feudálním řádu prakticky sociální péče v moderním slova smyslu neexistovala,“ předseda dlouho poslouchal a dal jí jedničku až po: „- a mnohdy jediná péče, kterou jim nevzdělaní a pověrčiví mniši -“ právě když už jsem dostával strach, nezakončí-li svou promluvu slovy Pokračování učebního textu zašleme do týdne a pak nebude vědět, jak dál.
Čermáková odešla se svým vyznamenáním, předseda se ke mně obrátil, otevřel ústa – a vstoupila Sedma s obědem, jako pravý Deus ex machina. Oběd byl rokoková záležitost: hovězí pečeně s krásně symetrickým jehlanem z knedlíčků, politých smetanovou omáčkou, již Vikusová zahustila portským vínem; předtím krémová polévka s hrozinkovými mininoky a potom zákusek skrytý pod pyramidou ze šlehačky. Když jsme ji odstranili, objevila se čokoládová krychle, naplněná máslovou hmotou s mandlemi a dole zapuštěná do piedestalu z pudinku a šodó. Předseda byl buď velmi hladový, anebo jedlík (nakonec se ukázalo, že to byl notorický žrout) a přiužral se do dřímoty. Takže když potom Čiháková, na otázku Hygiena ve středověkých zdravotnických zařízeních, vyprávěla: „Ve feudálním řádu prakticky sociální péče v moderním slova smyslu,“ až skoro na konec cyklostylovaného textu, musel jsem „To by, myslím, stačilo,“ říct sám místo předsedy, který se ani neprobral a jenom reflexním pohybem přikývl. Zato došel prekérní stav sociální vědy ve čtvrtém ročníku Ivaně, pohlédla na mě s neklidem a já dělal, že smrkám. Milada Marešová se už mračila. Následující maturantka, Drahokoupilová, jež měla stručnou otázku Personál feudálních nemocnic, odpověděla zeširoka až k „- jíž církev, největší vykořisťovatel středověku -“ a Milada se ke mně naklonila: „Soudruhu! Tohle je přímo sabotáž tak důležitého předmětu!“
Program dne vyčerpala Ejemová, odpovídající na Funkci mnišských řádů v systému někdejší sociální péče slovy: „Ve feudální řádu prakticky sociální péče v moderním slova smyslu neexistovala,“ a předseda, naštěstí opět trochu ochromený večeří (ragout, krocan nadívaný kaviárem, tříposchoďový pišingr s rumovými pralinkami), mi řekl: „Soudruhu, mám dojem, že ve tvém předmětu žákyně spíš jen dost mechanicky reprodukují, čemu se naučily, místo aby samostatně rozvíjely téma vlastními slovy.
* * *
Zato raport u Ivany byl děsivý.
„Soudruhu, proboha, cos je to naučil?“
„Já nevím. Otázky měla každá jinou -“
„Tak jakto, že všechny melou jedna jako druhá: Ve feudálním řádu prakticky sociální péče v moderním slova smyslu neexistovala? Feudální pán měl sice povinnost pečovat, a tak dále?“ úpěla Ivana a bylo vidět, že pouhým poslechem osvojila si celou podstatu nové vědy stejně dokonale jako mé žákyně. „Vždyť to bude hrozná ostuda, soudruhu! Jestli zítra zase všechny budou: Ve feudálním řádu -“
Byl jsem bohužel přesvědčen, že budou, a nalil jsem Ivaně čistého vína. Seznámil jsem ji s nedomyšleným principem různoformulace tří možných otázek a Ivana si zoufala:
„Pročs prokristapána nepřišel za mnou?“
„Nechtěl jsem tě obtěžovat. Co bys taky mohla dělat?“
„Já nevím. Ale něco!“
Nakonec rozhodla, abych večer svolal na internátě schůzi a tam holkám nařídil, aby při odpovědích alespoň koktaly.
* * *
Schůze se sešla v bývalé internátní kapli a zúčastnila se jí také Evženie Vikusová, jíž byla v celkovém taktickém plánu maturit už od začátku svěřena funkce šéfa diverze. Po zkušenostech prvního dne nabyla její činnost na důležitosti.
„Budem servírovat víc vína!“ rozhodla hned po zahájení.
„A předsedovi dáme větší sklenici,“ navrhla kapitánka jídlonošek Kotyková.
„A taky Marešce, ozvala se Chocholoušová,“ lekla se a honem se opravila: „Soužce Marešové.“
„Ta nepije. Leda -“ zamyslela se Vikusová, „leda že bysme jí něco káply do limonády. Ale co?“
Některá z třesoucího se davu navrhla:
„Uspávací prášky.“
„A kdo bude zkoušet ruštinu, dyž Mareška usne, ty chytrá?“
„Ivana!“ vykřikla vzadu jedna z proletářek, Malečková.
„Holky! Paní ředitelka!“napomenula je ze zvyku Vikusová.
Malečková pravila:
„Dyž ale soužka řiditelka mluví rusky jak Číňan.“
„To pusťte z hlavy. Mareška musí zůstat vzhůru,“ rozhodla učitelka vaření.
„Já jenom doufám,“ vmísil jsem se mezi děvčata, „že Marešová si bude hledět jenom té své ruštiny.“
„Ta akorát! Ta -“ ozvala se Malečková a Evženie kvapně rozvinula původní plán.
„Mohly bysme to udělat tak, že byste se, holky, postavila každá za svym soudruhem, a dyž by dopil, dycky byste mu dolily.“
Shromážděním zašuměla naděje.
„To nejde, zničil jsem ji. Ve sborovně může být vždycky jen zkoušená.“
A zašumělo zklamání.
Přihlásila se Adamová. Třídní soudržnost, vybudovaná na (zcela netřídní) základně společného děsu z maturit, dosud trvala, takže na schůzi přišly i všechny už dospělé.
„Nemohly bysme tam s tim vínem stát my, co už máme po tom?“ navrhla Adamová. „Já myslim, že bysme žádná nevodmítla, že ne, holky?“
Dospělé horlivě přikývly.
„Zkusit se to může. Jenom nevím, jestli to soudružka ředitelka schválí,“ řekl jsem.
„Mimoto změníme jídelní lístek,“ pravila Vikusová. „Měly jsme zejtra dělat kuřata na špeku, ale uvaříme něco těžšího.“
„Kapoun á la Czernín s majonézovou polevou a lanýžema -“
„A jako moučník tamty buchtičky s nugátovou náplní, jak jste je nejdřív chtěla až ve středu -“ pípla Boženka Stoklasová.
Holky se ocitly ve svém živlu. Z podstavce, kde kdysi stávala socha blahoslavené Anežky České, shlížel na ně bronzový Stalin (byl z pobronzovaného papírmaše) ve standardním provedení. Pod vousy měl známý potměšilý úsměv, jako by ho materialistický přístup kosteleckých svazaček těšil. Přesto jsem se rozhodl, že dívky musím donutit také k ideovému plánu.
„Je to moje chyba, že jsem na to nepomyslel,“ přiznal jsem veřejně a cítil jsem, jak mě holky přijaly do svého ztrémovaného kolektivu. „Ale musíme si pomoct, jak to půjde. Jediná metoda, která mě napadá, je prostě vždycky šikovně zabruslit na jiné téma.“
Zíraly na mě jak hejno vystrašených králíků; pětatřicet, jinak dost zkušených mláďat, jimž sociální věda byla šumafuk, a docela oprávněně.
„Dyž my toho víc nevíme, než co je na tom listě!“ ozvala se zoufale Erazimová, zítra první na řadě. „Tak jak můžem zabruslit -“
„Koukněte: sociální věda je skoro to samý jako marxismus. Vemte si nějakou otázku. Třeba, nahlédl jsem do seznamu. „Hranice sociální péče, poskytované poddaným lenními pány.Proboha, jenom ať zase nezačnete: Ve feudálním řádu prakticky sociální péče v moderním slova smyslu a tak dále. A taky to nemelte jako flašinet.
Řekněte třeba: Máme-li si ujasnit hranice péče, jakou lenní pán poskytoval poddaným – a mluvte pěkně pomalu, zadrhávejte se! – musíme si nejprve upřesnit některé základní pojmy. Tak například lenní pán. A to přeci znáte z marxismu, tak budete mluvit, jak se feudální systém skládal z několika různých tříd, pak ho třeba můžete srovnat s otrokářským řádem, potom říct něco o buržoazní revoluci – vždyť to máte všechno naučený, dneska jsem vás slyšel, jak jste to odříkávaly, jako když bičem mrská.“
Holky v propocených modrých košilích nadšeně přikyvovaly. Druhá na ranním programu, Formanová, pravila:
„To pude. Nebo můžem z feudálního pána začít vo cechách – ceších – zkrátka jak svobodný města zplodily měšťáctvo mezi řemeslníkama a tak, ne?“
Přisvědčil jsem. Vikusová, instinktivně věrná materialistickým názorům, dodala:
„A ještě něco: ráno, než se začne, nalejem vodku a tady pan profesor, nebo radši pani řiditelka, pronesou přípitek. Nejlíp na soudruha maršalissima -“
„Generalissima,“ opravila ji šeptem šplhoun Zemánková, předposlední v abecedě, a proto odsouzená k zvlášť dlouhému utrpení.
„Generalissima. A až připijou na toho, tak na pana prezidenta Gottwalda a potom – no však vona si pani řiditelka eště někoho vymyslí. Jedna tvrdá na lačnej žaludek, to stoupne do hlavy. A Jarmilo,“ oslovila velitele skupiny, která si sama, jak jsem po maturitách zjistil, říkala sexteto, ačkoliv jich bylo sedm, „panu předsedovi nezapomeň nalejt dvojitou!“
* * *
Na ranní předporadě, konané než se dostavil předseda, návrh na zřízení dolévaček pro odpor Milady Marešové neprošel.
„Maturita je slavnostní příležitost,“ pravila a Zdenka Procházková jí skočila do řeči:
„No právě!“ale Milada ji zpražila: „Je to slavnost rozumu a vzdělání. Je celkem na místě, že se podává občerstvení, to je viditelný důkaz, jaký nám všem socialismus přinesl blahobyt (veškeré materiály dodal mimo lístkový systém vedoucí Masny, bývalý řezník pan Chocholouš, otec jedné příslušnice sexteta), ale alkohol je ve větším množství měšťácký přežitek!“ Milada kázala tak divoce, že se Ivana o dolévačkách neodvážila ani dát hlasovat. Nebyla by to však ta stará bojovnice, aby uznala úplnou porážku, a prosadila alespoň ranní přípitek.
Ideologické zdůvodnění jedné tvrdé na lačný žaludek – paralela k antické úlitbě bohům – bylo sice dost pochybné, ale protože za bohy dosadila Ivana soudruha Stalina a současné vedení Strany, nedalo se nic namítnout. Když za několik minut nato přišel předseda, Ivana povstala, zdvihla číšku (předsedovi dali vinnou sklenici) a promluvila na téma JVS s tak vřelou láskou, že jsme nabyli dojmu, jako by praotec Čech objevil vltavskou kotlinu díky Maršálovu učení.
* * *
Nastoupila Erazimová, bezvadně odvrčela podstatu vykořisťování, rusky pokonverzovala o Velké vlastenecké válce, hravě rozebrala báseň Sto deset procent radosti od S. K. Neumanna mladšího a ze sociální vědy si vytáhla otázku Pravý smysl charitativní činnosti středověké církve. Polkla, bylo vidět, jak bojuje s podmíněným reflexem, ale nespustila: „Ve feudálním řádu,“ nýbrž pravila váhavě: „Musíme si nejprve – é – ujasnit pojmy. Tak například – středověk. É – středověk – skončil objevením Ameriky janovským – é – kupcem Kryštofem Kolumbem -“ Opět polkla, řekla. „Amerika – je stát – é – zadrhávala svědomitě, kde – dosud existuje – é – vykořisťování -“ Bezradně se rozhlédla po komisi, prosebným zrakem spočinula na mně. Musel jsem přijít na pomoc, ale nic mě nenapadalo.
„Správně, soudružko. Řekla jste: vykořisťování.“ Úporně jsem přemýšlel, co dál, a řekl jsem:
„É -“ zase jsem zapřemýšlel, mechanicky jsem pravil: „Mohla byste to – é – trošičku rozvést? A v očích Erazimové svitla inspirace, bohužel poněkud pochybená. Mluvíme-li o vykořisťování, zvolala, asociace naskočily a rozvrčela se jako spolehlivě fungující gramofon: „nemáme tím na mysli morální hledisko, ale hledisko ekonomické. Vykořisťování spočívá v tom, že si kapitalista přisvojuje část nadhodnoty vytvořené dělníkem,“ vrčela a vrčela a já si bezmocně uvědomil, že doslova a do písmene reprízuje nabiflovaný text, který dnes už jednou, před necelou půlhodinou, předvedla jako odpověď na otázku z marxismu.
Naneštěstí to poznal taky předseda. Ranní tvrdá, zdálo se, mu spíš zbystřila smysly. Dost nepříjemným hlasem přerušil vrčící Erazimovou:
„Ano, to víme. To už jste říkala. Ale vaše otázka ze sociální vědy zní: Pravý smysl charitativní činnosti středověké církve. Držte se otázky!“
Na druhém konci stolu vstala Vikusová, jež toho dne z vlastní píle zasedla ve sborovně. Předseda se po ní, pro to vyrušení, nevlídně ohlédl, Evženie však na něho zazářila kompletně zlatým chrupem a vytratila se.
Opět jsem se setkal se zoufalým pohledem své žákyně.
„No tak, Erazimová,“ pravil jsem chabě. „Jen klid. Otázka je přece dost jasná. Byla – é – řekněme pomoc chorým skutečně smyslem zdravotní činnosti feudální vykořisťovatelské církve?“
Erazimová správně zavrtěla hlavou, polkla, dlaní si utřela čelo a pod paží se jí na modré košili objevil veliký tmavý kruh.
„Nebyla,“ zašeptala, polkla. „Nebyla, protože -“
Ticho.
„Nu?“ ozval se předseda.
Erazimová pohlédla na něho a proměnila se v králíčka, patřícího na krajtu.
„Protože…“ polkla, „ve… feudálním řádu… prakticky… sociální péče v moderním slova smyslu neexistovala.
Feudální pán,“ polkla, pokračovala čím dál jistěji, „měl sice povinnost pečovat o poddané, jimž věk nebo nemoc zabránily pracovat,“ předseda pomalu zdvihal ruku, Erazimová si toho všimla a zrychlila tempo: „ale tato v uvozovkách péče se buď omezila na občasné udílení bídných almužen, anebo zůstávala,“ předsedova ruka dostoupila zenitu a počala se třepat ve známém gestu: Počkejte! „- vůbec jennapapířeprotože,“ vyrazila ze sebe zběsile Erazimová a zvýšeným hlasem: „JakákolivkontroLANEBYLAMOŽNÁ-“ a zazněl gong, rozlétly se dveře a slavnostně vstoupilo sexteto, ještě vylepšené naškrobenými čepečky. Za dveřmi jsem zahlédl Vikusovou, jak v poslední chvíli upravuje mašli na zadnici sexuálního andílka Kotykové, ale to už první v řadě, Dorůžková, jemně odstrčila zpitomělou Erazimovou a udělala vpravo v bok. Před každým z nás se objevila čajová konvice a hypertrofovaný zákusek, celý z marcipánové hmoty žluté barvy a korunovaný rudou marcipánovou hvězdou.
Měla naneštěstí šest cípů, ale Milada Marešová si toho naštěstí nevšimla.
„Soudruhu předsedo,“ Ivana se obrátila s radostným úsměvem na učitele pomocné školy a rukou, o níž se domnívala, že ji předsedovu zraku kryje vlastním tělem, naznačila Erazimové, aby vypadla. „Naše žákyně ti na dnešek nachystaly takové malé překvapení. Otec soudružky Malečkové se právě vrátil z montáže z Mongolské lidové republiky a přivezl s sebou pravý jasmínový čaj!“
„Ó! Ó!“ pravil předseda, nadzvihl víčko konvice a vdechl. „Ó! Ó!“
Pili jsme čaj vonící jako parfumerie a mezi řečí byl výkon Erazimové oklasifikován na výbornou.
Předseda snad trpěl alergií na jasmínový čaj. Choval se divně. Až dosud to byl spíš mlčenlivý člověk a do chodu maturitního stroje zasahoval jenom výjimečně. Po jasmínovém čaji jako by zvláštním způsobem ožil.
Formanová, která předstoupila hned po občerstvení, setkala se s dosud nejživějším zájmem dost impotentních očí avancovaného učitele, ačkoliv to byla židovka, a pedagog zaostalých dětí nedávno napsal do Učitelských novin článek proti sionismu, nástroji americké reakce. Dostala otázku z marxismu, a sotva začala předvádět už obvyklou navrčenost – podivil jsem se, jak byly holky pilné – „Historický materialismus nás učí, že rozhodující hybnou pákou společnosti nejsou myšlenky, nýbrž rozpory -“ předseda se náhle nadchl. „Výborně! Skvěle!“ otočil se na Ivanu. „Tak dobře připravené studentky jsem už dlouho nezažil, soudružko! Historický materialismus nás učí! No to je báječné! Takové znalosti u tak mladých děvčat! Jsem překvapen!“
Nejdřív mi – a zřejmě i Ivaně, protože zrudla – napadlo, že předseda to myslí ironicky a naráží na bezhlavé biflování, jež bylo, podle dosavadního průběhu zkoušek, běžnou metodou studia na sociální škole v Kostelci. Ale učitelovo euforické běsnění trvalo snad pět minut, než se konečně uklidnil a vybídl Miladu, aby Formanovou vyzkoušela z ruštiny. Konverzovaly o Maximu Gorkém a předsedu posedl nový záchvat nadšení. Dalších pět, nebo možná deset minut vykřikoval stereotypní superlativy o Gorkém, a když pak, při češtině, Formanová sotva stačila říct: „Anna proletářka je román Ivana Olbrachta zachy -“ jal se předseda vyprávět dlouhý a zmatený příběh o boji jakéhosi ševce s Baťovým koncernem. Jaký byl osud nevolníků, jimž nemoc anebo stáří zabránily pracovat? zněla otázka ze sociální vědy. Formanová, přesně dle návodu, spustila: „Nejprve si musíme ujasnit některé pojmy. Tak například: osud – totiž, nevolník!“ předseda zatleskal a zachoval se jako soudce z Klubu podivných živností. „Ohromně! Výborně! Nejprve si musíme ujasnit některé pojmy! Ve feudálním řádu prakticky sociální péče v moderním slova smyslu neexistovala. Feudální pán měl sice povinnost pečovat…“
* * *
„Nemusíš mít obavy,“ ujistil mě Gellen. „Jedině že je po tom člověku jako po opici. Taky je to návyková věc, ale tejden je na návyk krátká doba. Jako, řekněme, euforizátor, to zabírá spolehlivě. Žvanil hodně?“
„Nakonec mluvil prakticky sám. Holky mlčely, a my jsme jen dávali známky.“
„Jarmilka říkala,“ zasmál se Gellen a ze skříně na léky vytáhl whisky. „My si dáme tenhle euforizátor, ne?“
Whisky byla jeden důvod, proč jsem si zvykl dělat dr. Gellenovi společnost při noční službě. A taky jsem si u něho připadal doma.
„Musím ti vlastně poděkovat. Nebejt euforizátoru, měl jsem strašnej průser.“
„To poděkuj Jarmilce. Ta s tim nápadem přišla.“
„Ona se vyzná v drogách?“
„Přirozeně nevyzná. Chtěla Ňákej prášek, aby po ňom nevěděl, čí je. Reprodukuju její slova. Tak jsem jí něco takovýho vybral.“
Podal mi whisky a přiťukli jsme si.
„Ať zhyne Komunistická strana Československa!“pronesl dr. Gellen dobře odposlouchanou, falešně nadšenou intonací. „Ať zhyne veliký Stalin!“
* * *
Zítřek začal slibně, blaženým pocitem, že jsem spolu se svými žákyněmi zachráněn. Předsedu ještě ráno pro jistotu napojili euforizačním čajem, a tak stál na peróně a ujišťoval Ivanu, že to byly nejkrásnější maturity jeho života.
Sliboval také, že si to zařídí, aby za rok mohl u nás předsedat zas. To mi bylo jedno, protože za rok jsem měl být v uniformě.
Vlak spojující Kostelec s oběma nejbližšími krajskými městy měl jenom půl hodiny zpoždění a předsedovi málem ujel. Rozpovídal se, až ho Ivana musela vyzdvihnout na schůdky a přidržovat na plošině, jinak by byl vypadl. Stáli jsme ve špalíru a mávali, falešné úsměvy na tvářích a hlubokou radost v srdci. Když vlak u semaforu zahnul, učitel se vyklonil do půl těla přes zábradlí a poslal Ivaně dlouhý polibek.
Zmizel. Pohlédli jsme jeden na druhého a Ivana řekla:
„Tak – a maturity jsou bez nehody za námi!“