Tak po delší době zase něco z pravěku. Když jsme v roce 1979 po ukončení slavného JMK automaticky přešli na VVŠ, jednou z nejvýraznějších změn bylo ubytování. Ze starých baráků v původních kasárnách v severní části areálu jsme se přemístili do jižního prostoru tehdy stále ještě ne zcela dokončené školy. To byla opravdu výrazná změna k lepšímu. Zatímco na JMK jsme bydleli v cimrách po čtyřech či šesti, s kamny na uhlí a parketovou podlahou, kterou jsme museli pravidelně voskovat červeným voskem a leštit tzv. kombajnem (těžká ocelová deska s násadou, zespodu připevněné kartáče), a se společnou umývárnou bez možnosti sprchování, tady nás čekalo moderní ubytování hotelového typu. Náš první ročník byl umístěn v nejkrajnější budově bloku. Šest pater, pokoje pro dva, sousední spojeny společnou koupelnou se sprchovým koutem, teplá voda po celý den a ústřední topení. Chyběla už jen televize. V tomto směru nebylo na co si stěžovat. Dole u vchodu každého bloku sloužil v režimu 24/7 dozorčí ročníku s pomocníkem, což byl vždy někdo z nás.
Prvních pět měsíců jsme při studiu vykonávali tzv. náhradní vojenskou službu, namísto standardní dvouleté služby prezenční. Takto to měli např. budoucí policisté a ti, kteří se upsali některé důležité, ale nepříliš poptávané profesi – horníci apod. Byli jsme vojíni, krom běžného studia nás čekal i normální vojenský výcvik, pořadovky atd. Mít na pokoji civil samozřejmě nepřicházelo v úvahu, vycházky povoloval velitel ročníku, opušťáky taktéž.
Naše četa byla většinově v prvním poschodí. Můj pokoj, který jsem sdílel s kámošem z JMK Jelenem, sousedil koupelnou s druhým, obývaným Jurou a Honzou, též přáteli z JMK. Tak jsem si ani nemusel zvykat na jiné lidi – většina ročníku přišla ze tří tehdy fungujících vojenských gymnázií. Naše pokoje měly okna na druhé straně budovy a tak jsem i výhled měli do polí a ne na šedivé paneláky kolejí a učeben.
Pět měsíců uběhlo jako voda a k 1. lednu ´80 jsem se měli stát vojáky z povolání v hodnosti rotmistrů, což mimo jiné vyžadovalo pořízení aktuální portrétové fotografie na služební průkaz. Většina z nás využila fotografie zhotovené již dříve pro vojenské knížky, jen kamarád Milan, zvaný Fous, měl problém. Tu přezdívku neměl samozřejmě náhodou. Na JMK nastoupil obdařen knírem, a protože jsme (de jure) nebyli vojáci, naším osobním dokladem byl stále občanský průkaz. Fous měl svou ozdobu zvěčněnu i na fotce v občance, a tak si ji mohl ponechat po celou dobu JMK i „in natura“. Po nástupu náhradní služby nám ovšem občanky sebrali a nahradili vojenskou knížkou, do které nám pořídili nové fotografie. Předtím nás ostříhali dle voj. řádů a i Fousův knír musel dolů. Na konci roku tedy proběhlo nové focení na osobní průkaz voj. z povolání a Fousovi nastal problém. Pochopitelně by se rád vrátil ke svému kníru – ono mu to bez něj fakt moc neslušelo. Jako voják z povolání knír mít mohl, ale bylo nutné, aby ho měl i na fotce v průkazu. Jeho žádost, aby si jej před focením mohl nechat narůst, byla zcela v duchu vojenské logiky zamítnuta. Klasická Hlava XXII. Co s tím? Kníra mít nemůže, když nebude na fotce, a nechat si ho narůst pro focení také ne. No, vyřešil to chapec šalamounsky. Ze svých vlasů ustřihl dva prameny, které čímsi vyztužil a vytvaroval do formy mohutného kníru. Nastoupiv před fotografa, pravil:
„Moment, musím se upravit“.
Z kapsy vytáhl svůj výrobek a před zraky užaslého fotografa si jej přilepil žvýkačkou pod nos.
„Tak a teď můžeme.“
Závěrka cvakla, Fous odlepil knír a spokojeně okráčel. Když nam po čase velitel ročníku předával osobní průkazy, z toho Fousova na něj v uniformě rotmistra ČSLA hleděl důstojník rakousko-uherské armády. Vypadal trochu jako následník trůnu František Ferdinand d’Este.
Nyní si konečně mohl Fous nechat opět narůst svoji ozdobu. Nic nevadilo, že tomu, co měl na fotce, to v reálu moc podobné nebylo – hlavně že litera vojenských řádů byla naplněna.
Komentáře