Vrátím se ještě tak trochu k našemu ubytování v prvních dvou ročnících VVŠ, protože se k němu váží i další dvě příhody. Jak jsem již zmínil v minulém příspěvku, bydleli jsme zcela na kraji dlouhého bloku budov panelákového typu. Výhled z budovy s vchodem směroval do areálu školy na posádkový dům armády (PDA), kde se nacházela knihovna, kino a později i restaurace. Více vpravo prostor kasáren končil, za plotem bylo parkoviště a svobodárna. Můj pokoj, který jsem sdílel s kamarádem Jelenem, byl ale na protilehlé straně bloku, tudíž jsme měli příjemnější výhled do polí a luk – za námi byl již jen plot areálu. Pokoj byl v 2. patře, stejně jako ostatní, s balkonem. Pod tím naším se ale nacházela přízemní přístavba. Co tam bylo si už nevzpomenu, tuším že PVS. Právě tento přílepek sehrál svou roli v té první příhodě.
Když z nás po pěti měsících v prváku vyrobili vojáky z povolání, nastalo krátké období takového až bezvládí. Do té doby na nás samozřejmě platily stejné řády jako na vojáky základní služby, a tak nás nadřízení drželi dost „u huby“. Od 1. 1. 1980 nastala změna. Tou hlavní byla možnost nosit mimo školu civil a po zaměstnání opouštět ubytovací areál. Než si to soudruzi ujasnili a vymysleli pro nás určité úpravy, vyráželi jsme každý podvečer hezky v civilu do města za zábavou. Po tom půlroce vyhladovělí jak vlci po těžké zimě, takže průsery na sebe nenechaly dlouho čekat. Drtivě se jednalo o excesy spojené s nadměrnou konzumací alkoholu. To samozřejmě velení nemohlo dlouho tolerovat, a tak nám záhy režim trochu zpřísnili. Navléklo se to na bojovou pohotovost a volné opouštění ubytovacího prostoru bylo komplikovanější. Brzy jsme se i tak otrkali a naše vynalézavost neznala mezí.
Ve druhém ročníku nám velel npor. Holý, námi přezdívaný Kondor – asi pro jeho ostrý nos, zřejmě nám jím připomínal ptačího dravce. Velitele čet už jsme si dělali sami, tuším, že se to po roce nebo půl střídalo. Aby přes víkend na škole vůbec někdo zůstal, byli jsme stavěni do různých skupin pro zajištění bojové pohotovosti. Kdo v žádné skupině nebyl, mohl po zaměstnání – v našem případě výuce a odpoledním samostudiu – vyrazit do města. S opuštěním okruhu posádky to bylo složitější, ale kde není žalobce, není soudce a tak jsme v rámci vycházky občas zajížděli i třeba do Brna. Někdy v tom druháku nás spolubydlící z naší čtyřky Honza pozval na taneční zábavu. Honza totiž pocházel z nedaleké vesnice vzdálené asi 15-20 km od Vyškova. Tam byla toho víkendu pouť nebo hody, a součástí oslav byla i taneční zábava. Ženáč Honza si vybavil „opušťák“, já s Jelenem jsme bohužel drželi nějakou pohotovost, takže utrum. Co s tím. No nic. V sobotu odpoledne jsme normálně v civilu hlavním vchodem opustili školu a autobusem odjeli do Otinovsi, jak se ona obec nazývala. Dozorčí (náš spolužák) sice mrmlal, že z toho bude průser, ale nějak jsme ho zpacifikovali, takže nás nikam nehlásil ani nezapsal. Bonzáky jsme mezi sebou netrpěli :).
Zábava byla super až do ranních hodin. Někdy ve čtyři ráno měl odjíždět z Otinovsi první autobus do Vyškova. Byla neděle, takže to byl téměř jediný spoj, který ten den jel, tak jsme raději na zastávku vyrazili s předstihem. Bohužel nám Honza dostatečně nezdůraznil, že v Otinovsi jsou zastávky dvě a ranní bus do té ve vsi nezajíždí. Když jsme po čtvrté hodině zaslechli vzdalující se zvuk autobusového motoru, bylo nám jasné, že nastal problém. Nezbylo, než se vydat na cestu pěšky. Že se to do ranního nástupu nestihne, bylo evidentní. Jestli přijde Kondor na kontrolu, jsme nahraní. Samozřejmě přišel.
Někdy po osmé hodině jsme se proplížili vchodem do našeho internátu.
„Vy jste pěkní kreténi,“ uvítal nás dozorčí, „teď budu mít průser i já, že jsem vás nenabonzoval. Máte se hned hlásit u Kondora.“
„Neboj, my to nějak sehrajem,“ pokoušeli jsme se ho uklidnit, ale asi marně.
Kondor seděl za stolem. Předpisově jsem se zahlásili. V krvi jsme měli ještě nějaký zbytkáč, tak jsme z toho měli i trošku prdel, ale jak jsme postupně střízlivěli, začaly obavy z trestu převládat. Přemýšleli jsme, jak z toho dostat alespoň nebohého dozorčího.
Velitel spustil přísně. Nijak jsme neodporovali, bylo jasné, že nějaké zatloukání nemá smysl. Teprve když pokračoval s tím, že jsme do průšvihu přivedli i našeho kamaráda, postavili jsme se na odpor.
„To ne, soudruhu nadporučíku, ten o nás vůbec nevěděl.“
„Jo, a jak jste se dostali z budovy?“
„No seskočili jsme z balkonu a pak jsme přelezli plot.“
Kondor pobaveně zvedl obočí.
„Tak to mi budete muset přátelé ukázat, jak skáčete z druhého patra,“ ušklíbl se.
No a teď se nám ten přílepek k baráku hodil. Na něj velitel zapomněl a myslel, že až uvidíme z balkonu tu výšku, chuť na paragánské seskoky nás přejde. Že bydlíme z druhé strany si v tu chvili neuvědomil.
Odebrali jsme se do našeho pokoje, kde jsme před jeho zraky přelezli zábradlí, seskočili ten kousek na střechu přístavby a po jejím hromosvodovém svodu sešplhali těch pár metrů na zem. Nebylo mu to po chuti, ale nezbylo, než našemu tvrzení věřit. Kolega dozorčí byl z průseru venku, my samozřejmě ne. Jakým způsobem nás „oflastroval“ si už nevybavím, pravděpodobně jsme strávili pár víkendů v již zmiňované Mazáčově polepšovně. Nebylo to rozhodně naposledy. K té druhé veselé příhodě z natáčení zase někdy příště.
Komentáře